Už třicet jedna let je předsedou SK Líšeň. Za jeho vedení klub postoupil z městského přeboru do druhé ligy, vybudoval stadion a vytvořil nejširší základnu fotbalové mládeže v Česku. V polovině října oslavil sedmdesát. "Na ten věk se vůbec necítím. Připadám si spíš jako padesátník," říká Karel Hladiš.
Jak dlouho ještě takové tempo vydržíte?
Myslím, že to zvládnu dál. Potřebuju jít každý den do práce. Fotbal mě vytěžuje nejvíc, ale věnuji se i své původní profesi, stavařině. Dělám dozor na stavbách nebo někomu pomůžu vyřídit stavební povolení.
Jak vůbec vypadá váš běžný den?
Kolem sedmé už jsem u počítače, projdu maily SK Líšeň, zkontroluji účty v bankách a pak vyrazím na stavbu nebo nějaké jednání. Ve dvanáct hodin vozím obědy své matce. Po jídle nedřímu a někam jedu. Mám to namíchané celý den, do toho dostávám úkoly od rodičů svých pěti vnuků.
A v pondělí skončíte klidně až v devět večer, když máte pravidelnou schůzi vedení klubu.
Většinou ještě později. Schůzi už aktivně neřídím, jen poslouchám a říkám, co je dál potřeba vyřešit. Klub výkonně vede David Linger, ale já mám zatím poslední slovo.
Hrajete ještě aktivně fotbal? Chodíval jste pravidelně na páteční setkání starých pánů.
Jistě a pořád jim stačím, nejhorší tam nejsem. Nebýt autonehody, kvůli které špatně mluvím a vidím, tak jsem úplně zdráv. Vždyť i v zubech mám jedinou plombu.
V čele SK Líšeň jste od roku 1990. Jak vypadaly vaše začátky v Líšni?
Pocházím z Uherského Brodu, v Brně jsem studoval střední i vysokou školu. Do Líšně jsme se přistěhovali z Bystrce v roce 1984. Ve třiatřiceti jsem tu pro ně byl starý na fotbal, tak jsem začal trénovat, napřed A muže a pak jsme s béčkem postoupili až do krajského finále poháru.
Sport byl tehdy v Líšni pod Spartakem, vy jste byl u jeho dělení na sportovní klub a Sokol.
Nikdo mi nevěřil. Báli se, že nedostaneme žádnou dotaci. Chtěli nechat Spartak. Rozpočet byl devadesát tisíc, dnes je dvacet pět milionů. Když se mě ptali, kde seženu čtyřicet tisíc, řekl jsem, že to dám ze svého.
Zvenčí to vypadá, že v klubu řešíte všechno možné. Je vůbec klub připraven na dobu bez vás?
Je tady sto lidí, kteří něco dělají. Trenéři i funkcionáři. Ve vedení jsou to pánové a dáma Linger, Podlena, Čampové, Šmýd, Novák, Wallová, Král a další. Připravují se na dobu beze mě. Ale sami mě zvolili znovu předsedou, nevyhodili mě, tak musím pokračovat. Když jsem psal první stanovy, stropem pro předsedu bylo dvanáct let. Ale já neměl nikdy protikandidáta, tak se tehdejší výbor rozhodl stanovy změnit.
Sháníte sponzory, domlouváte hráče, rozvíjíte areál. Jak to můžete všechno zvládnout?
Sponzory jen naťuknu, dotahují to jiní. Jednám s novými hráči, pak jsem pouze u prodlužování smluv. Vytipování hráčů neřeším, ale mám při jejich výběru poslední slovo.
Jezdíte se na posily i dívat? Poznáte, který hráč bude dobrý a který ne?
Už v jednatřiceti letech jsem měl A trenérskou licenci. Prošel jsem jako trenér Líšní či Bystrcí, praxi mám. Myslím, že umím v životě dvě věci: stavařinu a fotbal.
Úspěšný jste i v jednání s úřady či politiky při shánění podpory pro klub.
Jen reprezentuju výsledky a říkám, co potřebujeme. Kdybych v roce devadesát, kdy tady byla čtyři mužstva a hráli jsme městský přebor na škváře, po někom žádal třicet milionů, zavřeli by mě do blázince. Dodnes se v SK Líšeň proinvestovalo přes šedesát milionů. Je potřeba krok po kroku zvedat zázemí i výsledky. Používám i argument, že jsem nikdy nebral v klubu mzdu a žiju z toho, co vydělám stavařinou. Když mi něco zbude, tak i sponzoruju. Cílem života není mít miliony.
Co je tedy podle vás smyslem života?
Dělat práci, která člověka baví a má výsledky pro lidi. Když starosta někam přijede, devadesát procent lidí Líšeň zná. Pro známost Líšně jsme udělali víc než kdejaký politik.
To je hlavně díky A týmu, jemuž se už třetím rokem daří ve druhé lize. Máte chuť zkusit si i tu první?
Děláme vše pro to, abychom měli licenci i na první ligu. Když pak budeme na příčkách, které umožňují postup, zvážíme co s tím. První ligu bychom museli hrát na Srbské. Samozřejmě bez zájmu města a nových sponzorů není šance o tom uvažovat. Vše závisí na výsledcích, náš prioritní cíl je stabilizovat se ve druhé lize.
První liga by neznamenala jen změnu stadionu, ale taky výrazně vyšší náklady, shánění hráčů a řešení spousty problémů. Opravdu se vám do toho chce?
Vždy říkám, že ve fotbale má být nějaká hierarchie. Zbrojovka by měla být v první lize, spolupracovat s námi coby druholigovým klubem, za námi další. Ale chuť řešit mám cokoli. Problémy s přechodem do profesionální druhé ligy byly větší. První a druhá liga jsou v mnoha ohledech podobné.
Líšeň by byla po Zbrojovce, ČAFC Židenice, Rudé hvězdě, Moravské Slavii a Královopolské šestým klubem z Brna, který by se do nejvyšší soutěže podíval.
Královo Pole uhrálo pouhých pět bodů, dostávali od soupeřů 8:0, ale každý si pamatuje, že hráli první ligu.
Fotbalový areál v Líšni plánujete rozvíjet bez ohledu na postup. Jak to vypadá s výstavbou třetího hřiště?
Odvolali jsme se vůči rozhodnutí stavebního úřadu ze Židenic. A čekáme na nový územní plán, pak bude třetí hřiště určitě. Nejbližším cílem je rekonstrukce části A v Orlovně. Ta se zdržela kvůli špatně vypsaným dotacím ze strany Národní sportovní agentury. Zažádali jsme znovu a čekáme. Také jednáme s rodinou Belcredi o rozšíření hracích ploch v Mariánském údolí.
SK Líšeň má nejvíc registrovaných hráčů do 18 let v republice. Jak je to vůbec možné?
Odpracoval to Josef Hudec. Třicet let dělal nábory dětí, zavedl kategorie po ročnících. To byla jeho vize, kterou jsme realizovali. Mládež podporujeme dál, potřebujeme trenéry, peníze, chceme dostat žáky i dorostence do nejvyšší soutěže.
Co vám dělá v klubu největší radost?
Když vidím, jak děcka v sedmi až desíti letech fotbalově rostou a jsou lepší než žáci a dorostenci v roce devadesát. Samozřejmě v současné době i A muži svými výsledky.
A máte nějaké svoje přání?
Nic si nepřeju. Co chci, to dělám. Ale jedno přání vlastně mám: aby to šlo v SK Líšeň pořád nahoru i beze mě.
Tomáš Hložánek