nic pro ně není marné -
v prostotě své krásy
zříkají se
a setřásají listy
s důvěrou -
a tolik jsou si jisty,
že jaro vše jim vrátí...
Josef Čechal
Jako by to bylo teprve včera, kdy jsem poprvé vstoupil do líšeňského domku manželů Moštkových a s údivem hleděl na prostou krásu předmětů, z nichž mnohé mne obklopovaly v mém dětství. Tehdy jsem se s Janou a Františkem Moštkovými setkal prvně. Vstoupili do mého života, aby se stali jeho součástí. Troufnu si říci, že obdobně je tomu u všech, kteří mají jejich tvorbu rádi. Obrazů, jež paní Moštková vytvořila pro různé almanachy, pozvánky, plakáty a programy koncertů Národopisného souboru Líšňáci i články do Líšeňských novin, je za tu dobu nepočítané. Vždy vlídné přijetí, úsměv a srdce i ruce otevřené pro vzájemné obdarování...
A přece chybělo tak málo a nikdy jsme se nepotkali. Kdyby jim na počátku 70. let minulého století Líšeň svými svéráznými obyvateli a tetičkami v širokých sukních neučarovala, kdyby se jejich umělecké smysly neupřely na půvabná zákoutí našeho městečka, která zmizela v běhu času a zůstala pouze na jejich akvarelech i olejích, byli bychom ochuzeni o hluboké přátelství i jemné, křehké a subtilní umělecké hodnoty.
Nechci psát o tom, co zní obvykle - o životních datech, událostech, vzdělání i umělecké profilaci - to vše zaznělo a ještě zazní mnohokrát - a rád to přenechám vzdělanějším odborníkům.
Na stěně pokoje u Moštků visí tvář Krista na kříži od mistra Františka - snad zrovna ta, která mne tak zasáhla na smutečním oznámení; to hlásalo lidem, že duše řezbáře odešla z tohoto světa v loňském horkém létě.
Minulostí zasutou hluboko v podvědomí Jany a Františka Moštkových jsou nejen motivy velikonoční, ale i betlémy - symboly adventu a Vánoc v každém z nás. Křehká krása devíti papírových betlémů paní Moštkové přenáší biblický příběh ze Svaté země do Líšně, Tuřan, Poličky, Proseče a dál. Typická zákoutí, lidičky - figurky ožívají ve zdomácnělém dramatickém příběhu. Betlémy a sochy světců mistra Františka jsou v kostele novoříšském, prosečském, dačickém, v Čejči, Hovoranech, Kobylí, ale i ve slovenských chrámech.
Výstava v Základní škole Holzova zahrnovala množství překrásných uměleckých děl - drobné i větší dřevořezby mistra Františka, Líšeňské kalendárium, motivy z milované Vysočiny i unikátní papírové betlémy jeho ženy Jany, malované hedvábí i drobné šperky z dílny jejich dcery Marušky...
„Víte, umění, podobně jako víra, má působit proti znecitlivění, které ohrožuje lidstvo a tedy každého z nás...“ řekl před lety na rozloučenou řezbář za tichého souhlasu manželčina. Vzácný niterný souzvuk spojuje tyto dva umělce, kteří si předsevzali rozdávat svým dílem lidem aspoň trochu radosti a potěšení z prostých věcí čistého života.
Josef Trávníček