Když jsme se jako šestnáctiletí studenti potkávali na chodbě brněnské konzervatoře se spolužákem Josefem Kulhánem, nikdo z nás tehdy netušil, že se náš další život bude ubírat společnou cestou a že pan Kulhán se později stane dokonce naším zaměstnavatelem.
Nejdříve byl naším dobrým, veselým a vtipným kolegou a v porevolučním roce 1990 jsme ho doslova přemluvili, aby se ujal funkce ředitele ZUŠ Trnkova.
Škola za jeho působení dostala jméno po zasloužilém pedagogovi, profesoru Antonínu Doležalovi, v čemž se pan ředitel Kulhán velmi angažoval.
V osobním životě byl k němu osud nepříznivý. Zákeřná nemoc mu vzala milovanou ženu, se kterou zůstal až do poslední chvíle a také mu nebylo dopřáno radovat se z vlastních potomků.
Svůj život zasvětil dětem, které navštěvovaly „naši školičku“, jak říkával. Podařilo se mu vytvořit rodinné, srdečné a vlídné prostředí, jak pro děti, tak pro jejich rodiče a učitele.
Sám jako pedagog hry na klarinet a flétnu vychoval mnoho výborných žáků a byl jim nejen učitelem, ale i přítelem. Dnes už k nám vodí svoje děti a s láskou na pana ředitele Kulhána vzpomínají.
Těžká nemoc mu nedovolila ani užít si zaslouženého důchodu a jeho předčasný odchod zarmoutil nejen jeho nejbližší kolegy, ale i širokou líšeňskou veřejnost a hlavně bývalé žáky a jejich rodiče. Vždyť ta „naše školička“ byla vlastně jeho rodinou, pro kterou žil a věnoval jí velkou část svého ne příliš dlouhého života.
Kolegové ZUŠ Trnkova