Dnes je Líšeň jen jednou z 29 částí statutárního města Brna. Na konci 19. století a v první polovině 20. století, přesněji řečeno až do roku 1944, než se Líšeň stala součástí Velkého Brna, to byl samostatný městys se specifickým způsobem života a svéráznými obyvateli. Souviselo to s tím, že Líšeň žila na jedné straně venkovským způsobem života, neboť od okraje největšího moravského města ji oddělovaly tři kilometry polí a zahrad, na druhé straně Brno potřebovalo obrovské množství potravin, které v Líšni dokázali sehnat, místní ženy pak dopravit na trh do města a tam výhodně prodat. Postupně začaly Líšňačky tyto potraviny shánět i na jiných místech Moravy a tak vznikla proslulá sorta zkušených a ve všech směrech zdatných obchodnic. Stručně je charakterizoval A. Boček ve svém Průvodci Moravským krasem z roku 1928: „Líšeň je po celém Československu, ba i za hranicemi známa svými bodrými národnostně nepoddajnými (mluví i v cizině obchodně jen česky) výtečnými obchodnicemi ovocem Líšňačkami“. Dále ještě zmiňuje, že „za osadou zříme na návrší Kostelíček, který zvláště v době květů je vyhledávaným cílem vycházek brněnského obecenstva“. Ke Kostelíčku totiž v té době přiléhal veliký třešňový sad, jeden ze zdrojů ovoce pro hladové Brňáky.
Obchodní zdatnost obyvatel Líšně se postupně stala tak proslulou, že ji zaznamenalo ve svých dílech několik spisovatelů. Na prvním místě je třeba zmínit Aloise a Viléma Mrštíky a jejich knihu Rok na vsi. Alois Mrštík působil od r. 1889 jako učitel v Divákách na jižní Moravě, kam se za ním o čtyři roky později přistěhoval i jeho bratr Vilém, takže byli oba dobře seznámeni s tím, co se na takové vsi dělo během jednotlivých ročních období. Jedním ze symbolů jara bylo, že do Divák (v jejich románu Habrůvky) přišly obchodnice z Líšně. Jejich příchod popisují takto: „Co snad světem stojí svět – a na různých jeho končinách první se vyvinuli lidé s příbytky, obchody a sdruženými zájmy – s ním a na něm stála a stojí dodnes světoznámá Líšeň. Ještě snad nebylo ani Brna, nebylo Moravy a nebylo snad ani Evropy – a Líšeň už tu byla – do světa vysílala ženy své a dcery, matky své a syny, aby poskupovali všecky třešně a kůzlata, všechny husy a kuřata, kdekteré vejce, kdejakého zajíce i koroptve, a všechno ovoce a všechno bohatství přírody posnášeli tam do věhlasné své Líšně, rozložené pod Pinďulkou jak stračí hnízdo...... Celou Moravu i polovici Dolních Rakous prorejdí, daleko i za hranice odkvapí, všechno skupují, každou cenu jazykem stlačí a marný s nimi boj .... Navštíví každou díru, prolezou i sebe zapadlejší samotu, najdou každou chalupu.... Přijdou, pokřičí, skoupí a jdou o dědinu dál ..... Sotva sluníčko rozehřeje první ledy, už dědinou týden jak týden rozléhají se zvučící jejich hlasy až do té chvíle, kdy zase dědina zapadne v první sníh“.
A jak taková obchodnice z Líšně podle Mrštíků vypadala? „Není stará, není mladá, není hezká, není škaredá - vzrůstu, o kterém nikdo by nemohl říci, že je veliký, ale také nikdo, že by byl malý. Zpod kukly, stínící osmahlý obličej, svítí ostrý, dobře vyzkoušený zrak ....Nic jí není tajno, nic pro ni není, čemu by se mohla divit, čím by se dala překvapit; s jistotou a znalostí všeobecných věcí i lidí kráčí se svou krosnou na zádech, nedbajíce ústrků, svízelů, osudných ran.
Strašný je její jazyk – bolavý a ostrý, jak pazour kočky vždy připravený její vtip. S bystrostí vždy pohotovou odsekne na každé slovo – jazykem, jak na břitko nabroušeným mečem, přetne každému i nejzchytralejší úmysl.“ Až jde z charakteristiky Líšňaček od bratří Mrštíků strach. Zdalipak jsou takové i dnešní ženy z Líšně?
Podobně viděl obchodnice a obchodníky z Líšně i spisovatel Jan Herben ve své knize Do třetího i čtvrtého pokolení: „Když se Líšňáci zjevili na dědině, chlapci pokřikovali za nimi: Kdy bude súdnej deň? Říkalo se totiž, že soudný den nastane, až všichni Líšňáci, potulující se po Moravě, budou doma. Ale chytří obchodníci málo škádlení toho dbali, raději roztráceli se po domech, kde hospodyně i chasa za poledne je očekávala“.
Obchodní duch Líšňáků neunikl ani pozornosti Rudolfa Těsnohlídka v jeho slavné Lišce Bystroušce. I když se děj knihy odehrává především v okolí nedalekých Bílovic, Bystrouška má to štěstí potkat v lese Hypolita Haraštu, líšeňského obchodníka s drůbeží, máslem a vejci. Hypolit vlekl v nůši na zádech několik kačen a slípek a liška na ně samozřejmě dostala zálusk, neboť, jak píše R. Těsnohlídek: „ Líšeňský občan a liška jsou totiž, jak se ostatně samo sebou rozumí, úhlavními nepřáteli, protože jsou oba živi z drůbeže. Kdyby líšeňský občan měl čtyři tlapky a prut, vyrovnal by se úplně lišce, protože čenich má ostrý a vyslídí drůbež všude“.
Tentokrát ale narazil mazaný obchodník na ještě protřelejšího protivníka. Bystrouška se totiž Hypolitovi ukázala a předstírala, že má poraněnou nohu. Co proběhlo Hypolitovi hlavou? „Má někdo takovó rázovitó manželko jako moja Hapolenka? Tétuk ženě že řekno hešče dnes já: Pólinko, já ti viděl liško hoprostřed ceste! Nazačne ona křičet, nedělé pré si ze mne, vlastní žene, řádné matke sedmi dětí, hlópáka. Já bodo mlčet a rači to liško sproženo“. Odložil tedy nůši na zem, ulomil pořádnou sukovici a začal lišku pronásledovat. Jak to dopadlo, není těžké si domyslet. Bystrouška postupně šlapala lépe a lépe, líšeňský obchodník zakopl a dopadl hlavou na pařez a liška dospěla k závěru „Spravuj si včílka svůj nos, já spravím tvoju nůšu“. A drůbež byla její. Když se líšeňský obchodník konečně vrátil ke své nůši, našel rozbitá vajíčka v jedné kaluži a drůbež zadávenou. Uvedená kniha byla inspirována kresbami malíře Stanislava Lolka, takže celá událost je v ní detailně zobrazena.
A co závěrem? Žáci a studenti, přečtěte si Rok na vsi a Lišku Bystroušku, kde se dozvíte další zajímavé informace nejen o zdatných líšeňských obchodnících. Protože je to ale s obchodováním momentálně kvůli virové pandemii špatné, vyjděte si s rodiči do přírody a navštivte třeba studánku S. Lolka blízko Resslovy hájovny u silničky z Kopanin do Bílovic. Malíř je tam vyobrazen i se svou milovanou liškou.
Antonín Přichystal
Legenda k obrázkům
- Obr. 1 Kostelíček a třešňový sad na kresbě z roku 1934 v časopise Nový lid.
- Obr. 2 Zelný trh hrál při návštěvě obchodnic z Líšně všemi barvami. Malba J. Šetelíka.
- Obr. 3 Tak viděl malíř S. Lolek konec souboje mezi H. Haraštou a liškou Bystrouškou.
- Obr. 4 S. Lolek se svojí milovanou liškou.
