Hostem přednáškového programu SaVIO v Salesku bude 5. března známý kněz, pedagog, zpěvák, filozof, spisovatel a také vězeňský kaplan Ladislav Heryán, který svého času byl i líšeňským občanem. V rozhovoru se dozvíte, jak se skloubí poslání kněze a služba vězeňského kaplana s vášní pro rockovou hudbu a jakým způsobem nachází inspiraci a sílu v těchto zdánlivě odlišných světech…
Jaký máš vztah k Líšni? Je pravda, že jsi zde kdysi také pracoval v továrně Zetor?
Já jsem nepracoval v Zetoru, ale v panelárně ve Staré Líšni, která byla v prostoru pod muzeem tramvají v Holzově ulici, dnes už tam myslím není, a s chlapy jsem potom chodil do hospody na Chajdu. Rok před svou emigrací v roce 1987 jsem ve Staré Líšni i bydlel.
Líšeňské noviny jsou určeny místním občanům. Je pro Tebe důležitá občanská a politická angažovanost?
Jako občan se samozřejmě zajímám o svět, ve kterém žiji, a který mám povinnost spolu s ostatními vytvářet. Je proto pro mě důležité se vzdělávat, číst politické a společenské analýzy, chodit k volbám, tu a tam se vyjadřovat ke společenským kauzám atd. Jsem v určitých kruzích poměrně známým člověkem, a proto se po mně relativně často chce, abych někoho podpořil, podepsal petici, někde promluvil. Je to pro mě vždy tak trochu výzva, kterou buď přijmu nebo odmítnu, protože něco někde podepsat znamená se oddělit od těch, kteří s danou věcí nesouhlasí. Já ale ve své společenské roli kněze nechci lidi rozdělovat, ale spojovat, a proto mám s určitými veřejnými projevy problém. Je to typické například v diskusi LGBT otázek. Já nechci na veřejnosti vystupovat jako zastánce nebo odpůrce toho a toho, protože ke mně relativně dost gayů a leseb chodí jako za knězem, kterému mohou důvěřovat, což mi přijde daleko důležitější než cokoli jiného v této oblasti. 155 465 351">
155 465 351">Často jsi vidět s kytarou. Jaký je Tvůj vztah k hudbě? Považuješ se za rockera?
Mám kytaru jako koníčka i pracovní nástroj, velmi mi pomáhá i při mé práci ve vězení. Myslím, že hudba je důležité spirituální medium. Je všude kolem nás, jako Bůh je všude, jen ji někdo musí slyšet a třeba zapsat do not nebo nějak nechat zaznít. Je těžké říct, co mi dává, je pro mě důležitá skoro jako život sám, stejně jako je ale důležité i ticho. Mám rád všechny možné hudební styly, rockovou hudbu samozřejmě na předním místě, ale líbí se mi třeba i operní hudba a zpěv. Jestli jsem rocker, to nevím, asi bych musel hrát v nějaké kapele, což by se mi líbilo, ale nemám na to čas. Svým způsobem hraní na kytaru, ale možná rocker jsem :-).
Kým je pro Tebe Natalie Gorbaněvská?
Je to jedna té hrstky statečných, která se jako mladá žena s dvěma malými dětmi a kočárkem postavila s heslem „Za naši i vaši svobodu“ v srpnu 1968 na Rudé náměstí v Moskvě na protest proti sovětské okupaci Československa. Okamžitě putovala do vězení, děti jí byly odebrány. Časem se jim všem podařilo emigrovat do Paříže. Já jsem se měl možnost po její smrti se syny seznámit, jeden z nich, Josef, již nežije, s Jaroslavem, který je malířem, udržuji styk a dokonce jsem jednou s ním a jeho francouzskou ženou, režisérkou, v Paříži povečeřel. Jeho maminka byla skutečná hrdinka.
Mnozí Tě představují jako „pastora undergroundu“. Řekni, jak se vnímáš Ty? Kým se cítíš být a zapadá do toho i underground?
Vnímám se především jako člověk jménem Ladislav Heryán. Underground jsou pro mě dnes už jen hlavně lidé kolem jedné hospody, do které v Praze chodím, a jednotliví přátelé, kterých si moc vážím, zejména Miroslava Skaláka. Jinak mám samozřejmě stále moc rád tu vekou undergroundovou kulturu, představovanou například poezií a dalšími texty Ivana Martina Jirouse, hudbou kapely The Plastic People of the Universe nebo třeba tvorbou Pavla Zajíčka a jeho DG 307 a dalších. 155 465 377">
Mohl bys čtenářům přiblížit co všechno děláš a jakými různými formami se snažíš sloužit?
Lidé si obvykle myslí, že kněz je placen církví a má spoustu věcí zadarmo. Já sice od církve nemám ani korunu, ale přitom mám mše v kostele, svatby, křty, pohřby, spousta lidí za mnou chodí ke zpovědi nebo řešit složité životní situace. Co mě živí je 0,35 úvazek učitele na VOŠ Jabok v Praze, 0,3 úvazek vychovatele a školního kaplana tamtéž a 0,3 úvazek vězeňského kaplana ve věznici v Praze Ruzyni. Jezdím taky učit na dohodu o provedení práce na teologickou fakultu UP do Olomouce. Vyšlo mi šest knih (letos k nim přibydou další dvě), pravidelně přispívám do Katolického týdeníku, ale průběžně píšu i do jiných tiskovin. Jsem aktivní součástí různých skupin, jako jsou Chlapi.cz, Manželská setkání, salesiánské Staré Páky atd. a různé organizace po republice mě zvou na přednášky, a proto přijedu i do líšeňského Saleska.
Pracuješ jako vězeňský kaplan. Čím je tato práce specifická, proč chceš sloužit vězňům? A co jsi z této služby načerpal pro svůj život?
Služba vězňům je to, co mi ze všeho, co dělám dává největší smysl. Jsem zde neustále obdarováván. Je třeba si uvědomit, že vězňové nejsou ti horší. Jsou to především lidé chudí, kteří byli zbaveni svobody, společenského postavení, nejdůležitějších vztahů, majetku, spojení se světem, lidské důstojnosti a často i nějaké životní perspektivy. Jako takoví jsou opravdu chudými a já vím, že jen chudí jsou schopni slyšet evangelium. Lidé bohatí, a to nemyslím nutně na peníze, pokud evangelium slyší, slyší jenom nějaká slova, která jim nic nebo případně už nic nového neříkají, neslyší ono evangelium v evangeliu, které může zaslechnout jenom člověk chudý. Jako takový pak velmi obohacuje ty bohaté, jako jsem já. Já se do vězení vlastně chodím léčit ze svého pomýleného vidění světa. Co byste řekli uvězněné paní, která mi před vánoční mší na Štědrý den pověděla, že právě telefonovala se svým malým synkem, který jí sdělil, že se táta oběsil u potoka? Já se těm lidem snažím naslouchat, těšit je v jejich utrpení, které je mnohdy nezměrné a nespravedlivé, neboť o našem policejním, soudním a trestním systému si nelze dělat iluze, a pomáhat jim nalézat v tom, co právě prožívají, nějaký hlubší smysl. Jsou boje, které si musím nejdřív vybojovat sám, abych je mohl nějak pomoci vybojovávat druhým. Jinak je vězení samozřejmě plné nesmyslných předsudků vůči kněžím a křesťanství jako jakékoli jiné prostředí.
Jsi také biblista a v březnu bude možné setkat se s Tebou na besedě v rámci programu SaVIO v Salesku. Dá se v krátkosti říct, co je vlastně stěžejním poselstvím Bible? Může Bible něco říct i člověku, který není křesťanem?
Já myslím, že Bible primárně není knihou o Bohu, nýbrž o člověku. Je-li nějaký Bůh, je přístupný jedině skrze lidské příběhy a lidskou zkušenost. I Bible je tedy lidským příběhem, který zjevuje Boha. Je to možné říct i tak, že je-li nějaký Bůh, rozhodl se člověku ukázat skrze jeho vlastní příběh. Je knihou i pro nekřesťany? Samozřejmě, vždyť čtyři pětiny jejího obsahu jsou židovské a křesťanství jako takového se vůbec netýkají. Chceme-li pak porozumět její pětině křesťanské, bez oněch předchozích stránek, ze kterých křesťanská část jako ze svých kořenů vyrůstá, je to nemožné. Jenže Bible není primárně knihou pro židy nebo křesťany, je univerzálním poselstvím o kořenech naší západní civilizace, o jejich institucích, pojetí člověka a jeho práv, o veškerém našem umění a kultuře. Člověk bez Bible je člověkem bez kořenů, který těžko rozumí sám sobě, pokud jde o hledání smyslu života i toho, zda a co bude po něm.
Dalo by se na nějakém příkladu ukázat, že Bible promlouvá také k otázkám dnešní doby?
Například Leonard Cohen, praktikující žid, příběh své slavné písně Hallelujah postavil na dvou biblických pasážích: jedna je z příběhu o Davidovi a Batšebě ze druhé knihy Samuelovy, druhá z příběhu o Samsonovi a Dalile z knihy Soudců. Je to meditace o lásce a o tom, že i kdyby nakonec všechno dopadlo špatně, člověk se v Bohu neztratí, a zaznívá v ní známý Cohenův motiv že, jak je tomu v jiné jeho písni Anthem, jenom skrze prasklinu do nás může vnikat světlo. Je to velice silná píseň s velmi silným duchovním poselstvím, jenže pochybuji, že to běžný posluchač v té písni slyší, nebo že o tom ví.
Ovlivnilo nějak specificky studium biblistiky Tvůj osobní život a prožívání víry?
Já myslím, že docela podstatně. Studium biblistiky mi pomáhá si držet od Bible odstup a dívat se na věci z nadhledu, a zároveň mě zavádí do netušených hloubek, které myslím nepoučený čtenář není schopen vnímat. Bible je posvátnou, ale zároveň dosti ideologickou knihou a umět tyto roviny rozlišovat může být obtížné, ale zároveň osvobozující a přínosné.
Jsi učitelem. Je to také výraz toho, že jsi salesiánem?
I to je spíš důsledek okolností, než nějakého cíleného směřování. Já jsem chtěl původně jít pracovat jako misionář pro chudé děti v Africe, proto jsem v roce 1987, už jako skoro deset let salesián, emigroval do Itálie. Jenže při mých studiích padl u nás komunismus a představení mne požádali, abych vystudoval postgraduálně a vrátil se do České republiky jako vysokoškolský učitel mladých salesiánských spolubratří. No a tak jsem se stal učitelem, ale dnes již jen na celkem malý úvazek.
K Tvému životu řeholního kněze zcela jistě patří modlitební život. Máš jako biblista pořád chuť meditovat nad Biblí nebo preferuješ jiné způsoby modlitby? Co Ti to případně dává?
Modlitba je pro mne život v přítomnosti Boží, vztah, ze kterého žiji. Je třeba o tento vztah pečovat, a tak já říkám, že když se ráno vzbudím, piju s Pánem Bohem kafe. Je to intenzivní radost, na které pak stojí celý můj den. Jako biblista se dívám na Bibli, řekněme, „odborným“ způsobem, ale ten jen doplňuje můj pohled na Bibli jako zdroj mého života s Bohem. Jedná se o živý text, který je sice dva až tři tisíce let starý, ale zároveň stále nový, a je nevyčerpatelným zdrojem meditace, prostředkem setkávání s Bohem.
Zdá se, že dnešní člověk západního světa se snaží utíkat z konzumu a vyhledává různé formy duchovna a spirituality. Co v tomto směru může nabídnout křesťanství?
Lidé hledají to, co podle mě křesťanství dávno nabízí, jenže oni to nevidí jednak díky svým tradičním protikřesťanským a v české společnosti obvyklým předsudkům, a jednak díky tomu, že my křesťané skutečnému křesťanskému poselství sami nerozumíme a svým jednáním je zatemňujeme. Já myslím, že jsme z Ježíšova spirituálního hnutí udělali náboženství jako každé jiné, které se navíc mnohdy projevuje jako nepřátelské k životu, a z radostné zvěsti evangelia se mnohdy stala morálka a vyhrožování. Co tedy lidé hledají? Hledají skutečnou spiritualitu, skutečnou duchovní zkušenost, která by jim pomohla najít smysl života, překonat úzkost z budoucnosti, zaplnit prázdnotu, která člověka nutí k tomu, aby se pořád za něčím hnal, protože když by se zastavil, nemá nic, co by tu honbu nahradilo, lidé hledají také opravdový vztah k přírodě a zvířatům, do kterého by jejich duchovní hledání zapadalo, hledají hloubku a radost ze života atd. Já vím, že křesťanství má potenciál toto všechno člověku přinést, jenže místo skutečného duchovního života mnohdy nacházejí jen vyčpělé poučky.
Co bys na závěr popřál čtenářům Líšeňských novin?
Svého času mne velmi zasáhl film Karla Kachyni Hanele. Hanele je chudá, ale krásná židovská dívka z vesnice na východním Slovensku, která se někdy počátkem 20. století zamiluje do inženýra z Vítkovic. Když si ji z vesnice odvádí, její táta rabín ji pouští s těžkým srdcem a říká jí na cestu: „Hanele, a nikdy nezapomeň, že jsi královská dcera.“ Chci popřát i všem čtenářům, aby na to nikdy nezapomněli a aby věděli, že jsou neustále milováni, tak, jako když na ně svítí slunce.
Renata Lorencová, Peter Mokrička