„Kam se síla napře, tam se pohne svět“

Již více než dvacet let je fotbalový klub SK Líšeň spojen se jménem jeho předsedy Ing. Karla Hladiše, CSc., který v minulém roce oslavil svoje šedesáté narozeniny. Z klubu s bohatou historií (založen v roce 1924 pod jménem SK Československý Socialista Líšeň) se za tuto dobu stal druhý nejúspěšnější fotbalový oddíl v Brně s devatenácti soutěžními  mužstvy, třemi předpřípravkami do šesti let a 1046 registrovanými členy (stav k 31. 12. 2011). Fotbalisté  mají k dispozici vlastní travnaté hřiště s tribunou, malé travnaté hřiště pro tréninky a  hřiště s umělou trávou  a osvětlením pro zimní přípravu. Veliké uznání patří klubu i za to, že jeho fungování je z podstatné části založeno na práci několika desítek dobrovolníků, trenérů, pořadatelů, zdravotníků, kteří mnohdy ještě sami na činnost finančně přispívají.

Ale začněme od začátku.

Pane Hladiši, jaká byla vaše cesta ke sportu, k fotbalu?

Narodil jsem se v Uherském Brodě a tam jsem také se závodním fotbalem v roce 1961 začínal. Rodiče mi nebránili, ale napřed byly domácí povinnosti a pak jsem mohl jít na fotbal. Od žáků přes dorost, až po „A“ muže, kteří v letech 1970–1975 hráli opakovaně soutěž na úrovni dnešní MSFL (tehdy se nazývala divize, byla celomoravská a postupovalo se z ní původně do II. celostátní ligy).  Rozhodně mne do fotbalu nikdo nenutil a nebyl jsem žádný talent od přírody. Také proto jsem u něj možná zůstal až dodnes. Od roku 1967 do roku 1975 jsem studoval v Brně nejprve SVVŠ Křenová a následně fakultu stavební VUT a přitom jsem trénoval sám v Brně a  dojížděl   někdy i v týdnu na tréninky a zápasy do Uherského Brodu. Jako mnoho  dalších studentů jsem se po škole v Brně oženil  a moje žena si nedovedla představit, že by odešla z Brna, tak jsem se musel (a ne naposledy) podvolit já a přestěhovat se do Brna.

Fotbalově jsem po roční vojenské službě ve Slaném, kde byla v té době dobrá Vojenská tělovýchovná jednota (dříve Dukla), přestoupil na podzim 1976 z Uherského Brodu do TJ Královopolská  strojírna Brno, kde jsme ihned vyhráli divizi (dnešní MSFL) a postoupili do II. ligy. Protože jsem v té době učil na vysoké škole a nebylo možné skloubit povinnosti kantora na vysoké škole a hráče II. ligy a také proto, že po postupu bylo v Královopolské asi  30 hráčů do „A“ mužstva, většinou lepších než já, ukončil jsem oficiálně kariéru a začal se věnovat trenérskému vzdělávání. V roce 1982 jsem získal trenérskou licenci na úrovni UEFA A. Po celou dobu  jsem však nezůstal bez fotbalu a odehrál spoustu utkání za „B“ mužstvo.  Na trenérském kurzu jsem se seznámil s Leopoldem  Andrýskem, tehdejším trenérem mužů Bystrce. Protože jsem v Bystrci bydlel, přemluvil mne k přestupu. Dělal jsem hrajícího asistenta  u „A“ mužů a první rok jsme postoupili do krajského přeboru (dnes soutěže na úrovni divize D). V roce 1983 jsem získal byt v Líšni a nebylo už možné dojíždět do Bystrce. V Líšni seznali tehdejší funkcionáři, že jsem ve 32 letech starý a že je zbytečné, abych ještě hrál za Líšeň (v té době I. B třída). Dohodl jsem se tedy s tehdejším trenérem „A“ mužů Josefem Schmutzem, že mu budu dělat asistenta. Po půl roce jsem převzal „A“ mužstvo jako hlavní trenér.  Po dvou a půl letech jsem z pracovních důvodů ukončil  tuto činnost a v klubu zůstal jako hrající trenér  „B“ mužů hrajících městskou soutěž. Z této doby je asi nejúspěšnější tažení „B“ mužstva Líšně  pohárem, kdy jsme vyhráli pohár v Brně, postoupili do krajského kola, v něm mimo jiné vyřadili i „B“ mužstvo Zbrojovky a vypadli až se Zbýšovem, který rok před tím hrál divizi (dnešní MSFL). Od roku 1991 jsem se skupinou skalních Líšňáků začal budovat samostatný SK Líšeň, ale to už je jiná kapitola. Po této době jsem už hrál jen za seniory, zpočátku i soutěž v rámci města Brna, v současné době jen každý pátek v létě i v zimě  venku za každého počasí „bago starých pánů“. Když se dívám zpětně, tak hraju fotbal aktivně na hřišti již více jak padesát let.          

Jaký je dnešní sport v porovnání s Vašimi začátky?

To není jednoduché zhodnotit, každopádně je jiný.

V době, kdy jsem začínal, byl fotbal lidovou zábavou a téměř všichni kluci přišli ze školy a šli někam na plácek hrát fotbal několikrát týdně. Nikdo je neorganizoval, prostě si chtěli zahrát fotbal. Proto také v té době začínali žáci až v deseti letech hrát v klubech  a rekrutovali se z pouličních jedenáctek, které si sami organizovaly svoje turnaje. Při příchodu do klubu měli hlavně dobrou fyzickou kondici, protože v létě i v zimě sportovali a protože hráli pouliční turnaje bez ohledu na věkové kategorie, učili se od sebe navzájem.

V dnešní době, když nepodchytíme děti v pěti letech a nezačnou chodit pravidelně do klubu učit se základům fotbalu, jsou v deseti letech „nepoužitelní“. Pokud nedělají aktivně jiný sport v nějakém klubu, tak většinou nemají ani kde jít hrát na plácek, ani s kým.  Hlavně se ale změnil životní styl, spousta dětí přijde ze školy, sedne k počítači a úspěšně tloustne a fyzicky se nevyvíjí.  Povinná tělesná výchova to není schopna nahradit.

Změnil se také náhled rodičů na sport. Dnes je mnoho rodičů, kteří jsou ochotni  se sportování  svého dítěte věnovat, na což naši rodiče neměli čas. Převážná většina to dělá proto, že sami v mládí sportovali a chtějí svému dítěti umožnit totéž. Z těch se rekrutují dobrovolníci, kteří obětují čas i peníze ve prospěch fungování klubu.  Vznikla ale i nová skupina rodičů, kteří nutí dítě sportovat ne proto, aby bylo zdravé, aby se naučilo žít v kolektivu, ale proto, aby z něj byl fotbalista, který bude hrát ligu mistrů, bude mít milionové příjmy a oni se z toho budou mít dobře. S takovými rodiče je problém, protože pro ně je každý klub špatný, žádný trenér jejich syna nedoceňuje... Ve vyšších klubech se snaží sponzorovat mužstvo a očekávají, že jejich dítě bude víc hrát. Netuší, že tím svému dítěti vlastně škodí, protože ten se neumí rvát o svoje místo a většinou raději fotbalu nechá, což rodič nese jako svou prohru.

V neposlední řadě se změnil přístup společnosti k fotbalu i sportu jako takovému. V době, kdy jsem začínal, byl sport státní prioritou, protože dobré výsledky v reprezentaci byly výkladní skříní socialismu a stát měl zájem, aby byly co nejlepší. Lze říci, že veškerý sport platil stát. V každém městě byly státní podniky, které měly patronát nad sportovními kluby, většinou vlastnily a provozovaly sportoviště,  hráči v lize byli sice amatéři, ale do zaměstnání chodili jen pro výplatu a jinak hráli fotbal. Záleželo většinou jen na schopnosti  funkcionářů  klubu, jak dokázali přesvědčit vedení města a vedení  těchto podniků, jakým způsobem  se zapojí do činnosti klubu.  Na druhé straně hráči měli běžný plat v práci a nějaké prémie za utkání, z dnešního pohledu zanedbatelné. Do zahraničí mohli případně odejít jen reprezentanti.  Stát také zřizoval a platil ve všech sportech střediska vrcholového sportu, kde byli soustředěni např. olympionici.  Také ve fotbale byla taková střediska pro mládež.

Po revoluci nastala éra soukromých podnikatelů, kteří začali vlastnit fotbalové kluby. S tím začala doba, kdy fotbalisté odcházeli do zahraničí, byli proti našim dosavadním zvyklostem pohádkově placeni a všichni měli zájem tyto podmínky zavést také u nás. Majitelé, aby se zviditelnili, začali přeplácet hráče a tím se časem dostávali do finančních problémů. Zpočátku je řešili tak, že si půjčovali peníze z bank na podnikání a  dávali je do fotbalu. Další etapou bylo předražování státních a městských zakázek a tím financování sportu i fotbalu. Tato etapa také skončila a do loňského roku byla ještě možnost financovat sport z hazardu, kdy loterijní společnosti mohly a musely prostředky z hazardu dle svého uvážení věnovat  na veřejně prospěšné účely, což byl i sport. Tato možnost letošním rokem také končí. Vzhledem k takto nastaveným finančním  podmínkám v klubech – ani stát, ani města nemají zájem se podílet na financování  chodu klubů a většina soukromých majitelů dnes nemá prostředky na financování klubů.  Některé takové kluby  již dříve zanikly, některé v současné době krachují. Podle mne je v současné době podstatné vyřešit, jaké má být postavení sportu ve společnosti a jakými finančními prostředky a z jakých zdrojů má být hrazeno. Podle mé představy – stát ani města nebudou ochotni se podílet na financování  soukromých fotbalových klubů, které mají přeplacené hráče a funkcionáře.  Bohužel se s tím „vezou“ i kluby, které se starají o mládež, většinu práce dělají dobrovolní pracovnici, hráči jsou odměňování v intencích, které jsou v běžných měřítcích. Pokud tyto kluby nebudou mít podporu státu a měst, aby byly schopny zajistit svoji činnost, většina  funkcionářů nevydrží tlak na zajišťování financí na běžný provoz a kluby budou upadat.                

Když jste se v roce 1990 stal předsedou klubu, bylo to jednoduché rozhodnutí? Měl jste vizi, jak by měl klub vypadat, jak toho docílit? Kdo Vám pomáhal?

Do roku 1989 existoval v Líšni Spartak Líšeň, který měl mimo jiné také oddíl kopané. Kromě toho sdružoval také všechny oddíly, které jsou dnes  v Sokole. Měl jsem představu, že pokud se má fotbal v Líšni vrátit alespoň na úroveň začátku 60-tých let, je nutno obnovit samostatný SK Líšeň a oddělit jej od Spartaku. Nebyl jsem v té době žádný funkcionář, pouze trenér „B“ mužstva mužů. Navíc jsem byl „naplavenina“, ze sídliště, což tehdejší funkcionáři ze staré Líšně nepovažovali vůbec za Líšeň. Přišel jsem s touto myšlenkou na tehdejší výbor. Nebyla přijata s žádným nadšením, ale postupně se mi podařilo většinu přesvědčit, že je to správná věc a že to bude ku prospěchu fotbalu. Pomohlo mi, že jsem byl před tím trenérem, že mne všichni znali a věděli, že mi nejde o můj osobní prospěch, ale že to chci udělat pro fotbal v Líšni.  

Museli jsme   založit nový SK Líšeň, napsat stanovy, provést delimitaci majetku od Spartaku Líšeň a od 1. 1. 1991 začal fungovat samostatný SK Líšeň, kde jsem byl zvolen předsedou. Právní forma je občanské sdružení a jeho členové mohou zvolit kdykoliv nového předsedu. Žádná soukromá osoba v SK Líšeň nic nevlastní, což je záruka, že nikdo není schopen jako jednotlivec rozhodnut např. o zrušení, prodeji.

Tím vznikl samostatný klub, s rozpočtem cca 90 tis. Kč, jedním škvárovým hřištěm, v místě, kde je dnes restaurace byl sklad pronajatý s.p. Geodézie za 5 tis. Kč ročně, jedním mužstvem žáků, jedním dorostem, „B“ muži  a „A“ muži. „A“ muži hráli městský přebor, všechna ostatní mužstva hrála také jen městské soutěže.

Základní představy o rozvoji, se kterými jsme šli do budování samostatného SK Líšeň, spočívaly v té době v:

• převodu majetku klubu z ČSTV na klub
• převodu pozemků ze státu na klub
• vybudování v té době náhradního škvárového hřiště a zatravnění stávajícího škvárového hřiště
• tomu odpovídající rozvoj hlavně v mládeži, která měla časem vyprodukovat kvalitu i do mužů a zajistit vzestup i po stránce sportovní

Díky práci pana Hudce se ihned podařilo rozvinout práci s mládeží. Nebylo to lehké prosadit ani uvnitř klubu, většině  členů to tehdy připadalo jako zbytečné plýtvání prostředky mít tolik družstev mládeže.

Ihned po vzniku klubu se podařilo ze skladu vybudovat restauraci, která vznikla díky dobrovolné práci mnoha členů klubu.

Po velkém boji se během asi tří let podařilo dořešit majetkové převody. Díky rodině Belcredi byl zapůjčen pozemek na 10 let v místě, kde je dnes hřiště s umělou trávou, vybudovat na něm náhradní škvárové hřiště a po jeho dokončení  zatravnit  původní  škvárové hřiště. Následně se podařilo opravit a nadstavit stávající kabiny. Jak se rozrůstala mládež podařilo se díky pomoci městské části a města Brna směnit pozemky Belcredi pod novým hřištěm za městské pozemky. Tato etapa trvala cca 10 let, vznikl areál s jednou škvárovou  plochou, jednou travnatou plochou  a malou trávou na tréninky. Byla postavena „malá restaurace“, opraveny kabiny a vzniklo několik nových družstev mládeže. Muži „A“ hráli do roku 2001 I. B třídu.

Po dobudování areálu do této fáze začal vzestup úrovně fotbalu. Muži „A“ od roku 2002 do roku 2007 postoupili do 1. A, krajského přeboru, divize, porazili v poháru ligovou Slavii Praha a následně postoupili do MSFL. Dorost postoupil v tomto období až do MSDL, druhé nejvyšší soutěže, žáci do krajského přeboru. Vznikl také futsal, jako součást SK Líšeň.

V letech 2005 – 2000 bylo nutno provést II. etapu rozvoje areálu. Byla vybudována malá tréninková travnatá plocha,  umělá tráva s umělým osvětlením na škvárovém hřišti, automatické zavlažování trávníků a od MČ Brno-Líšeň pronajata orlovna, kde byla vybudována malá hala na fotbal a kabiny. Také byla dokončena I. etapa stavby tribuny s plánovaným sociálním zařízení, zvětšena restaurace.

Nelze vyjmenovat všechny, kteří se podíleli do dnešního dne na tomto vzestupu. Pro představu, v klubu pracuje v současné době v různých funkcích téměř stovka dobrovolných pracovníků. Za  21 let se jich vystřídalo několik set. Mohu jmenovat snad jen ty, kteří pracují od vzniku samostatného
SK Líšeň. 21 let, co dělám předsedu, pracuje ve výboru se mnou pan Malý a pan Hudec se celou tu dobu stará o mládež a nábor nových fotbalistů. V různých funkcích téměř nepřetržitě pracuje pan Derf a pan Bednář, kteří pracovali už ve výboru před mým nástupem.  Je ještě spousta dalších lidí, kteří pracovali v klubu  10–15 let, ale všechny nelze vyjmenovat a určitě bych na někoho zapomněl.  

Jak na Vaše rozhodnutí reagovala rodina a kdy se začaly objevovat první úspěchy

Rodina byla zvyklá, že chodím do práce, v nějaké podobě se věnuji fotbalu a starám se o rodinu.  Navíc, než jsem se oženil, byla moje dohoda s budoucí ženou (dodnes stále stejnou), že já nikdy nepřestanu s fotbalem a ona se bude věnovat vědecké práci. Tak to funguje již 36 let. Netvrdím, že nevnikly nikdy žádné problémy,  ale doposud jsme vše vyřešili.

Počáteční představa byla postupně budovat klub jak po stránce materiální, tak po stránce sportovní. Tento trend se doposud tu lépe, tu hůře daří plnit. Za úspěch je považováno už vybudování restaurace v roce 1990 a následně každá dílčí věc. SK Líšeň ve své historii také asi 36× postoupil do vyšší soutěže, žádné mužstvo nehraje nižší soutěž než na začátku.

Jak byste uplynulá léta zhodnotil?

Jako kolektivní dílo několika set dobrovolných pracovníků, kteří ve velké míře měli stejný cíl a udělali pro naplnění tohoto cíle, zdarma, bez osobních ambicí či nějakého vlastního prospěchu, maximum. V SK Líšeň nemá doposud žádný hráč ani funkcionář pracovní smlouvu, odměnu pobírá pouze správcová, pracuje 7 dní v týdnu a každý den do večera, protože fotbal končí večer a ráno opět pere dresy, uklízí kabiny. Jen pro informaci, hráči SK Líšeň jsou na hřišti cca 100 000 hod. ročně.

Výsledkem tohoto snažení je dosavadní rozvoj areálu, téměř nejlepší přípravky v Brně, žáci U12, U13, U14 a U15, kteří hrají I. ligu, dorost U19 je ve II. lize a další dva dorosty ve III. nejvyšší soutěži, „A“ muži v MSFL  (III. liga),  „B“ muži v 1. A třídě, „C“ muži  v městském přeboru. Tři mužstva futsalu, v současné době „A“ mužstvo ve II. lize. K tomu několik seniorů, kteří hrají soutěž v rámci města Brna nebo si chodí jen tak zahrát fotbal pro zábavu a některým je přes 60 let.  V Líšni začínali s fotbalem hráči, kteří prošli mládežnickou reprezentací, hráli nebo hrají druhou a jeden i první ligu  – Nosko, Král, Pašek, Dupal, Látal, Yunis, Špičková.

Líšeň byla co do postavení A mužstva dospělých  na 33. místě v Brně, v současnosti je na 2. místě v Brně a na 3.–4. v kraji. 

Jaká je současná situace klubu a jak funguje spolupráce s městem Brnem, s městskou částí?

SK Líšeň má problém v tom, v jakém prostředí funguje. I když spolupráce s vedením radnice jak v Líšni, tak městě Brně není špatná, SK Líšeň nemá v tomto směru žádného partnera,  kterého by reprezentoval. Pokud porovnám kluby, se kterými hrajeme v soutěži, tak většina jsou to buď „B“ mužstva ligových mužstev, které jsou reprezentanty svého města (Zlín, Olomouc, Uh. Hradiště, Ostrava, Jihlava, Brno) nebo přímo jediní reprezentanti fotbalu v daném městě (Frýdek-Místek, Břeclav, Zábřeh, Uničov, Kroměříž…)

Tato mužstva mají partnera ve vedení svého města, který je schopen v kladném slova smyslu ovlivnit ve prospěch klubu sponzory a i zastupitele, protože klub reprezentuje jejich město. Líšeň má výborné vztahy jak se současným vedením radnice v Líšni, tak s bývalými vedeními této radnice, protože vedení obecně uznává, že klub odvádí    pro městkou část dobrou práci. Radnice v Líšni ale nemá prostředky, aby klub na úrovní SK Líšeň byla schopna zabezpečit  stejně, jako výše uvedená města. Navíc radnice města Brna nebere logicky SK Líšeň jako reprezentanta Brna, protože to je Zborojovka, Kometa… Tím nechci říct, že radnice nepomáhá fotbalu v Líšni, obě radnice dohromady jsou největšími sponzory SK Líšeň, bez jejich pomoci by klub zanikl,  ale SK Líšeň Brno nereprezentuje, takže pomoc  je na přežití a sponzoři, které musíme shánět sami nám vždy oznámí, že sponzorování SK Líšeň jim u vedení města Brna lepší pověst nezíská a městská část je pro potencionální sponzory z hlediska jejich zájmů nezajímavá.

Co plánujete do budoucna, co Vás čeká, co je potřeba udělat?

Z hlediska rozvoje areálu se řídíme rozvojovou studií z roku 2006. Chceme dokončit tribunu se sociálním zařízením, která je projekčně zpracovaná na II. ligu nebo na mezistátní utkání mládeže, což v celém Brně není a tato utkání se hrají v Mikulově, Šardicích, kde jsou areály potřených parametrů. V době současných škrtů v rozpočtech nám už dvakrát přislíbené dotace nakonec nebyly přiznány (netýká se města Brna). 

Dále druhý rokem jednáme s městem Brnem a rodinou Belcredi o možnosti vybudování dalšího hřiště na stávajícím poli vedle hřiště s UT. Budoucí územní plán tady s využitím pro sport počítá. V současnosti jen díky spolupráci s Podolím, které má dvě travnatá hřiště a halu (1000 obyvatel), můžeme s našimi mužstvy vůbec někde trénovat, případně hrát utkání.

Už několik usilujeme ve spolupráci  se soukromými  subjekty o výstavbu sportovní haly v Líšni, protože v zimě nejsou volné ani tělocvičny ve školách a futsal má domácí prostředí v hale v Křenovicích, což je nejbližší hala, která splňuje podmínky na soutěžní utkání tohoto celku.

Co se týká sportovní stránky, už druhým rokem žádáme o přiznání statutu střediska mládeže, který je spojen s finančním příspěvkem na činnost mládeže. Tím   by se dále zlepšila možnost práce s mládeží. Také bychom chtěli udržet stávající úroveň soutěží, protože v současných podmínkách je to úroveň, kterou můžeme maximálně dosáhnout, vyšší soutěže již hrají  jen profesionální kluby. Jen u „B“ a „C“ mužstva dospělých je možno uvažovat v budoucnosti o případném postupu do vyšší třídy, ale zatím nás spíše trápí udržení současné úrovně.    

Máte čas ještě na nějaké svoje koníčky, které to jsou?

Mimo práce a fotbalu občas poseču trávník na zahradě a věnuji se vnoučatům.

Co byste považoval za tu dobu za největší úspěch a největší neúspěch?

Věřím, že největší  úspěch teprve přijde, že se podaří s pomocí města Brna, MČ Brno-Líšeň a třeba i sponzorů, kteří se po uveřejnění  tohoto článku přihlásí,  dobudovat areál podle výše uvedených představ a zajistit provozní prostředky tak, aby když přijde faktura na plyn (mimochodem pro představu  cca 330 tis. ročně), nemuseli se členové výboru SK Líšeň skládat na zaplacení, aby plynárna neodpojila plynoměr.

Za neúspěch budu považovat, když se nenajde nikdo, kdo bude ochoten a schopen s tím SK Líšeň pomoci.

Máte nějaké svoje životní heslo, kterého se držíte?

Mám to od jednoho svého „učitele“ – „Kam se síla napře, tam se pohne svět“.  Kdybych tomu nevěřil, nemohl bych dělat pro fotbal to, co dělám, musel bych to dávno vzdát.  Pokud bych měl spočítat, kolikrát mě už někde odbyli a já jsem to nevzdal a šel do toho znovu a znovu, bylo by to obrovské číslo.

Děkujeme za rozhovor.

J. Prodělal