Název této vzpomínky navozuje jednorázový vznik orelské jednoty. Historické doklady však ukazují vznik orelského hnutí jako proces, jehož základy byly položeny právě v Líšni na přelomu 19. a 20. století.
V druhé polovině 19. století zdůrazňuje část obrozeneckého hnutí teistický přístup ke společenskému životu a sdružuje se v tzv. Svatojosefské jednotě, či Jednotě katolických tovaryšů. V politické oblasti spolupracují spolky tohoto typu s nově založenou Křesťansko-sociální stranou v čele s mladým sociologem Dr. Janem Šrámkem. Její součástí jsou i tělocvičné odbory.
V Líšni se projevil tento vzryv již v r. 1889 založením ochotnického kroužku při Katolicko-politické jednotě, který hraje divadlo v sále restaurace "U Válků" (dům stával na nám. Karla IV. při ústí ulice Ondráčkovy) pod vedením kaplana Pavelky a J. Joulleta. V této činnosti pokračoval tzv. Divadelní kroužek při Svatojosefské jednotě v r. 1898. Jeho vedoucím již byl mladý Mons. Metoděj Hošek, nesmírně obětavý, sociálně myslící kněz, který založil dělnický list "Obrana práce", a stal se předsedou uvedené jednoty. V jejím rámci byl pěstován i tělocvik. Zpočátku společně i se Sokoly, jejichž organizace působila v Líšni již od r. 1892. Sokolské hnutí však mělo ideově ateistické aspekty, které podmínily četné neshody. Ty vyústily v odchod katolicky smýšlejících cvičenců do P. M. Hoškem nově založeného Tělocvičného odboru katolické mládeže na Moravě. Poté, již 5. července 1902, zakládá P. M. Hošek "Tělocvičný odbor Jednoty Svatojosefské v Líšni", který historikové chápou jako první organizaci orelskou. Jejími členy byli známí líšeňští občané, z nichž lze jmenovat především Fr. Orala, Fr. Svobodu, Fr. Mrkvicu, Jos. Rouše, Fr. Vágnera, Kl. Olšanského, Jos. Smutného, Ant. Balouse, Jos. Hnilicu, Fr. Bozenicara, Vavř. Rouše (pozdějšího náčelníka), K. Svobodu, Fr. Kadlece, Jana Šponera, Josefa Hamrleho,
Cyrila Lingra, Fr. Blatného a další.
P. M. Hošek se stal čestným starostou nového spolku. Tělocvičné nářadí zakoupil spolek z II. reálky na Křenové, cvičilo se v létě v pivovarské zahradě, v zimě pak v sále "U Válků". Již v r. 1903 předvedl spolek svou úroveň na veřejném cvičení v Líšni "Na Střelnici" a o rok později si jeho členové pořídili cvičební úbor - bílá tílka s modrým lemem a modrobílý pás. Tento úbor byl později oficiálně přijat celým Orlem. V letech 1906-1909 vystoupili líšeňští cvičenci na řadě veřejných akcí i mimo Líšeň (např. Ochoz, sjezd odborů v Kroměříži). V r. 1909 byl pak formálně založen Orel jako spolek křesťanských tělocvičných odborů (v té době 34 jednot) se symbolem orla podle známého znaku Jana evangelisty. Hoškův tělocvičný odbor přijal název "Tělocvičná jednota Orel v Líšni".
Po první světové válce činnost líšeňského Orla nabývá na síle a stává se významnou součástí společenského života obce. Líšeňští Orlové cvičí např. v Mariboru a v Novém městě n. Váhom. František Trnka je zvolen místostarostou Líšně a Julie Nečasová pak celostátní náčelnicí a vedoucí žen. Líšeň je významně zastoupena ve vedení a organizaci známého orelského sletu v Brně 12. - 15. 8. 1922. Obec cítí potřebu společného orelského domu, je založeno Družstvo pro stavbu Orlovny v Líšni. Myšlenka je spontánně podpořena finanční sbírkou a dobrovolnou prací členů jednoty i dalších občanů Líšně. V r. 1922 je položen základní kámen a v r. 1924 otevřena orlovna jako jedna společensky z nejvýznamnějších a stavebně nejcennějších budov tehdejší obce (Ing. arch. Dufek, náklad 720 000 Kč, tělocvična-divadelní sál a kinosál, společenské místnosti, restaurace, šachový klub, zahrada). V třicátých letech minulého století se Orel stává jednou z nejvýznamnějších společenských organizací v Líšni. Zajišťuje pro své členy sportovní (nářadí, lehká atletika, volejbal, šachy) i kulturní (divadlo, pěvecké sbory) vyžití, širší veřejnosti pak kinoprodukci, divadelní představení dětí i dospělých a společenské akce národopisného i jiného druhu. Líšeňský Orel má druhý nejvyšší počet členů v celé ČR (512) a je nejpočetnější ze spolků v tehdejší Líšni.
V nacistické okupaci čtyřicátých let je však společenský život devastován, Orel rozpuštěn a jeho činnost ukončena. Orlovna je v závěru války z 80% zničena a poté zčásti rozebrána na stavební materiál. Po krátkém vzryvu, opravách budovy a nadějném rozkvětu společenského života obce v poválečných letech byla činnost Orla již v r. 1948 opět násilně totalitním režimem ukončena, v r. 1950 Orel oficiálně zrušen, a orlovna předána jako kinosál státním institucím. Pokus obnovit činnost Orla v období let 1968-69 byl udušen prakticky v zárodku v souvislosti s vojenskou okupací státu. Po roce 1989 se Orel jen obtížně vzpamatovává z téměř padesát let trvající přetržky a hledá obnovení své činnosti. V Líšni je toto hledání ztíženo i tím, že statut orlovny postavené na vlastní náklady z darů a práce členstva nebyl ve složité restituční problematice vyřešen ve prospěch orelské organizace. Bude-li však orlovna v nejbližší budoucnosti vrácena zpět líšeňské veřejnosti k celospolečenskému užití, bude jistě naplněna i část odkazu těch, kteří areál tohoto stánku vybudovali.
Za Orla Líšeň: Jarmila Hladká
(s použitím podkladů R. Brzobohatého)
Významné osobnosti orelského života v Líšni (cca 1925).
Stojící zleva: Vilemina Nečasová, Jan Hendrych, František Filka, Marie Svobodová,
sedící zleva: Josef Čučka,Julie Nečasová, Jaroslav Filka, František Svoboda.