Do lesního klubu Mariánka nás přivedla náhoda. Po nepřijetí syna do státních školek jsem dostala tip od kamarádky, jejíž děti chodily do lesní školky od stejného provozovatele v Pozořicích. Nepatříme k alternativním ani zámožným rodinám, ale myšlenka maximálního pobytu venku nám byla sympatická a spokojenost dětí v pozořické lesní školce byla nejlepším doporučením. Syn začal do Mariánky chodit a moc se mu tam líbilo. Překvapilo mě však, kolik lidí zareagovalo na tuto informaci odmítavě či vyděšeně. Začala jsem víc sledovat, co se dá o lesních školkách dovědět z médií a ani se nedivím. V souvislosti s lesními školkami vynikají dvě informace – děti jsou celý den venku za každého počasí a školka nedisponuje zděným zázemím (což si mnohá maminka či babička může přeložit jako – jsou zmrzlé, mokré a nemohou si po obědě lehnout). V mnoha příspěvcích jsou školky také prezentovány jako „trendy“ cesta pro alternativní rodiče z města, „kteří vědí, co je pro jejich dítě nejlepší“, což naopak mnohé lidi může odrazovat. S jinými školkami nemám zkušenosti, ale pro Mariánku nic z toho tak úplně neplatí. Nejvýstižněji by se dalo říci, že je to školka vedená zdravým rozumem – ať už jde o zázemí či přístup „tet“ k dětem a programu. Školka má praktické zázemí v oploceném sadu s chatkou vybavenou kamny a upravenou pro provoz školky. Není pravda, že děti musí být venku stále. V jistém ohledu platí „klasický“ školkový režim (vycházející z přirozených potřeb malých dětí): po dopoledním pobytu v lese následuje oběd a po něm odpočinek na matracích v chatce. Odpolední program je volná hra na zahradě, spáči mohou dospávat, jak dlouho potřebují, ostatní si venku „jen tak“ hrají. Program je bohatý na hry i na povídání, „tety“ jsou spíš rádkyně a „navaděčky“ než autority a dětem se věnují s radostí a nadšením, což považuji za nejdůležitější. Syn dělá neuvěřitelné pokroky, ať už pohybové nebo sociální. Chodí sice obalený bahnem, ale je spokojený a zdravý, a my rodiče proto taky.