Na životě v Líšni je pěkných spousta věcí a jedna z těch nejlepších je pestrý spolkový život. Sousedi a sousedky se scházejí podle svých zájmů a dávají svoje schopnosti a čas do akcí, které by jinak nevznikly a které udělají radost ostatním.
Jako je třeba každoroční Festival Líšeň sobě. Letošní ročník se mimořádně povedl, i když byl na organizaci náročný a konal se tři dny na třech různých místech. Ta se přitom sama nabízela; jsou to místa, která Líšňáci znají, a o kterých se v poslední době mluví:
Kostelíček je oblíbené poutní i výletní místo – a většina z nás si přeje, aby zůstal nezastavěný jako doposud. Námitky proti novému územnímu plánu podal jak pan starosta, tak Spolek pro pohodu bydlení.
Zahradu Orlovny mají rády nejen maminky s dětmi; dokud byla Orlovna otevřená, fungovala i jako zázemí pro oblíbený Hobbylab a místo scházení sousedů z okolí. Osud Orlovny je ale nejistý a historicky cenná budova zatím chátrá.
Jedlý park Sedláčkova je potom poslední místo, kde v sídlišti najdeme opravdovou přírodu.
Na každém z nich jsme teď v předposlední prázdninový víkend měli možnost zažít spoustu dobrého. Koncerty a dílny, divadlo a tanec, jídlo a pití a hlavně lidi, se kterými se rádi scházíme. Nebo teda skoro na všech; kvůli bouřce se sobotní program musel přesunout do Dělňáku a jeho zahrady.
Sám bydlím v sídlišti a tak jsem celou neděli strávil na programu v Jedlém parku. To místo je pro mě srdcovka, jsou v něm stovky hodin práce dobrovolníků z okolí, lidí, kteří znají každý strom, kteří v parku tráví večery u ohně s přáteli a vždycky ho zase trochu vylepší. Nové ovocné stromy jsme díky Peckám z Moravy zasadili i během festivalu a jestli se ujmou, bude Jedlý park ještě jedlejší.
Kouzlo hudby a posezení v Jedlasu je právě v tom, že člověk zapomene, že je uprostřed sídliště a nebýt domů na horizontu, mohl by klidně být v lese za městem. O budoucnosti Jedlého parku se pořád diskutuje a ve hře pořád je další profesionálně navržený park typu Rokle. Mám Rokli rád a taky do ní často chodím – ale v Líšni je místo i pro míň upravené místo, kde sice cestičky nenarýsoval architekt, ale každou z nich s láskou prošlapali místní při sázení stromů a při setkáních.
Moc děkuju všem organizátorkám a organizátorům, díky kterým se festival tolik povedl a které nejde vyjmenovat: kromě tradičních hlavních organizátorů – spolku Líšeň sobě a Divadlu Líšeň – taky Jasmínce, Líšňákům, Peckám a dalším. Celá akce je pro mě symbol sousedské Líšně právě tím, že vznikl zespodu, z radosti a chuti lidí, kteří chtějí něco udělat pro svoje okolí. A děkuju i radnici, která jejich práci podpořila třeba posekáním trávníku a poskytnutím zázemí. Na podobnou spolupráci se těším i na dalších akcích.
Díky!
Dalibor Levíček, zastupitel za Sousedy z Líšně