Věda a víra – konflikt, nedůvěra, nebo harmonie?
Velký člověk a velká pokora. Nezpochybnitelně patří k sobě. Dokazuje to také, možná lépe říci především a ve velké míře, osobnost RNDr. Jiřího Grygara, CSc, významného českého astronoma a astrofyzika, který byl mnohokrát oceněn za svou vědeckou, ale hlavně popularizační činnost v oblasti vědy. Navštívil naše středisko v úterý 18. 9., aby pro návštěvníky programu SaVIO uvedl do souvislostí odvěké střetávání vědy a víry. Vyhradit večernímu vzdělávacímu programu největší místnost Saleska rozhodně bylo správnou volbou. Tělocvična se zaplnila do poslední židle a míst na stání v průběhu přednášky postupně také ubývalo.
Tento energický muž, dalo by se říct jedním dechem, odvyprávěl posluchačům historický vývoj vztahu mezi vědou a vírou. S lehkostí spojoval postoje a myšlenky fyziků, filozofů a teologů, jak se prolínaly, vylučovaly a podporovaly v plynutí času až do dnešní doby. Dnes už nejde ani tak o zápas, říká. Věda a víra spolu mohou být v harmonii. Věda však zůstává pouze u vysvětlování „jak“ se co děje, ale odpověď na sérii otázek „proč“ nenachází. Doktor Grygar své přesvědčení o přesahu víry nad vědou a svůj osobní postoj víry prezentoval s takovou samozřejmostí, že nešlo zůstat nevyhraněným posluchačem. Jeho postoj dokazovala mimo jiné i historka o návštěvě J. Gagarina ve Švédsku, kterou vložil do své přednášky. Tehdy onomu sovětskému kosmonautovi, který s naprostou jistotou tvrdil, že Bůh neexistuje, přišel dopis od desetiletého děvčete: „Pane Gagarine, já jsem slyšela, že jste říkal, že jste Boha během svého letu do vesmíru neviděl. A já bych se Vás taky chtěla na něco zeptat: "Jste čistého srdce?“"
Závěrem přednášky přinesl doktor Grygar podnětný pohled na stav dnešní české společnosti a známý fakt, že jsme jednou z nejateističtějších zemí světa. Říká, že tady nejde ani tak o zápas vědy a víry či ateismu a víry, ale spíše o konflikt víry a pavědy či pověry. Jak totiž říká G. Chesterton: „Od doby, co lidi přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit jakékoli pitomosti.“ Upozorňoval především na velký rozmach astrologie a její nebezpečí pro duševní zdraví člověka: „Opravdu, hvězdy nelžou, ale astrologové ano.“
Bylo fascinující pozorovat, s jakou upřímností tento uznávaný vědec prožíval radost z předávání vědění a se setkání s lidmi a s jakou trpělivostí a zájmem se věnoval zodpovídání dotazů. Bylo zřejmé, že před sebou nemá dav posluchačů, ale vždy konkrétního člověka, ke kterému chová velkou úctu. Vědec, člověk, který mnoho poznal, se sklání před Nepoznatelným. A asi právě proto.
Mgr. Jitka Habernalová