Skautky a světlušky z Líšně? Že jste o nás neslyšeli? Tak to jste ještě nešli kolem naší klubovny na Michalové (kousek od zastávky tramvaje číslo 8 - Kotlanova), kde se den co den ozývá hlasitý křik a smích z družinových schůzek, které zde probíhají. A co pořád děláme? Přes některé víkendy a všechny prázdniny pořádáme pro naše děvčátka akce, a že jich za letošní podzim nebylo málo …
Zahájení školního roku: Každý nový školní rok zahajujeme první oddílovou schůzkou. Letošní zahájení se úplně poprvé konalo u naší klubovny na Michalové ulici. Sešlo se více než třicet světlušek, skautek a vedoucích. Schůzku jsme zahájily ve společném kruhu přečtením příběhu, zpíváním a rozdáním „světýlek“ a „odborek“, které děti získaly na táboře. Protože jsme skautky a umíme si hrát, rozpohybovaly jsme se při dvou krátkých hrách. V dalších třiceti minutách jsme se každá věnovala sama sobě a výtvarnému umění – našly jsme si jeden spadený list, který jsme odděleně ve světluškách a skautkách tiskly a dozdobovaly na společném papíře. Každá z nás si do svého listu dopsala jedno vlastní přání. Na závěr schůzky jsme si daly svačinku, pobavily se o družinových schůzkách a podívaly se na prezentaci fotek z letošního tábora.
Pouť do Sloupu: Každý rok se skautky z našeho oddílu vydávají na pouť do Sloupu. Letos putovaly i naše nejmenší světlušky. Nešly jsme z Líšně jako skautky, ale protože máme malé nožičky tak jsme se svezly autobusem do Jedovnic a tím si kousek zkrátily. Celou cestu jsme mohly obdivovat krásnou podzimní přírodu a užily jsme si plno srandy. Po cestě jsme hrály všelijaké hry při nichž jsme narazily na indiány, bažiny i draky. Nejdelší přestávku jsme si udělaly na Macoše, kde jsme si po obědě užily barevného listí a vyhazovaly ho co nejvýš. Do Sloupu jsme unavené došly včas a své putování zakončily mší svatou.
Podzimní prázdniny: Píše se rok 1939. Všechny jsme obdržely obsílkou dopis od naší stařičké tety Agáty, která veškeré své příbuzné srdečně zve na netradiční rodinný dýchánek, kde bychom společně prožily pár hezkých okamžiků. V tuto chvíli ještě nikdo z nás netuší, co nás ve skutečnosti vlastně čeká. Teprve později se dozvídáme, že naše rodiny byly vybrány, aby pomohly nejmenovanému stíhanému českému novináři v útěku přes hranice protektorátu. Vše se mělo odehrát ve vesničce Gruna u Moravské Třebové. Společnými silami jsme zvládly obstarat našemu novému příteli peníze, pas, všechny potřebné doklady, jízdenku a na předem smluveném místě vše v tajnosti předat. Celá akce se odehrávala za několikerých - pro nás naštěstí neúspěšných - kontrol Tajné státní policie, za neustálých kontrol potravinových lístků a také za klidného praskání hořícího dřeva (jak už to tak dříve bylo, ústřední topení samozřejmě nebylo k dispozici). Úspěch jsme náležitě oslavily pěkně veselým plánovaným rodinným dýchánkem. Abychom ve svém konání byly co nejméně nápadné, prokládaly jsme hlavní cíl jinými aktivitami - hraním nejrůznějších společenských a ekologických her, získáním tamější pověsti o lásce Josefa a Anny, vyráběním plyšových zvířátek a vánočních ozdob, večerní čajovnou, zjišťováním prioritních životních hodnot. A nakonec v den D a hodinu H na nás čekalo velké překvapení a odměna - napadl první letošní sníh! Když jsme po čtyřech dnech Grunu opouštěly, měly jsme pocit dobře vykonané práce, věděly jsme, že jsme svět i sebe zase posunuly o maličko dopředu. A protože jsme chtěly, aby o tom věděly všichni účastníci místní pozemní komunikace, krátily jsme si čekání na autobus radostným máváním a hlasitým nadšeným jásotem, když se nám od řidičů dostalo zpětné odpovědi.
Víkend pro rangers: Jednou za čas děláme akci pouze pro starší holky - rangers. Na tomto víkendu jsme se snažily vžít do role tělesně postižených lidí, abychom si zkusily, jak vidí svět, v čem jsou rádi, když jim pomůžeme, v čem třeba ne, jaké mají radosti i starosti obyčejného dne. Do tématu nás v pátek večer uvedly dva filmy - Uvnitř tančím a Nedotknutelný. V sobotu ráno jsme se pak probudila každá s jiným jménem a s nějakým handicapem. Někdo byl ochrnutý a musel jezdit na vozíčku, někdo slepý, jiný hluchý nebo s deformací končetin. Každý měla zkrátka něco. Den jsme potom trávily v "Centru pro postižené", které představovala naše klubovna, a kde se o všechny staraly dvě asistentky. Dělaly jsme běžné aktivity všedního dne - nákup potravin, rehabilitační cvičení, malování na hudbu, vaření, uklízení, odpočinek a nakonec jsme šly i na procházku. Překvapilo nás, jak některé, pro nás samozřejmé úkony, jsou najednou komplikované. Na závěr jsme se bavily o našich zážitcích a pocitech a rozvinula se tak pěkná diskuze. Víkend nám pomohl lépe pochopit, jaké to je žít s handicapem, a třeba se budeme méně bát oslovit a pomoct lidem, kteří to potřebují.
Pokud se Vám naše činnost zalíbila, můžete přihlásit svoji dceru k nám do oddílu nebo se přijít podívat na některou ze schůzek. Všechny potřebné informace naleznete na našich webových stránkách www.ctrnactka.blogspot.cz.
Na závěr bychom Vám rády popřály klidné a radostné Vánoce bez spěchu a v blízkosti rodinného krbu a pohody.
Barbora Bečková
