Vpředvečer Líšeňských hodů 2019 vznikl tento rozhovor otce se synem - zpěváka Matěje Štrunce, líšeňského rodáka, vyzpovídal jeho otec Dalibor, který sám sebe označil za líšeňskou náplavu.
Prozraď mi, synku, narodil ses do muzikantské rodiny: bylo to motivující, nebo odrazující?
Zažil jsem obě varianty náhledu na umění. Bylo skvělé být od narození tak blízko muziky, která je mnohokrát lékem na takový ten života bol. Zároveň skrze muziku dokáže člověk vnímat mnohem intenzivněji nejen emoce v sobě, ale i z okolí. Na druhou stranu, už od malička mi rodiče neustále utíkali na koncertní turné, případně se vraceli z koncertů pozdě v noci. Jako malé dítě, které si vytváří pohled na svět, jsem se s tímto pocitem loučení setkával velmi brzo a vlastně si na ten netradiční způsob života zvykl. A taky když vám celý den hraje v jednom pokoji někdo na cimbál, ve druhém na housle a o patro níž si dědeček pouští Mozarta na LP deskách, máte chuť mít chvilku klid...
To „strádání“ nám odpusť. Hned po konzervatoři jsi tedy za klidem prchnul do divadelního angažmá ve Zlíně – brzy tě potkaly velké role Hamleta, pak Petra v představení Petr a Lucie. Jak ses s takovou příležitostí vypořádal?
Do cesty mi přišla velká výzva a já jsem se rozhodl, že se jí postavím. Moc mě to posunulo, a to nejen divadelně, ale i v rovině osobního vývoje. Navíc setkat se v takovém mladém věku s „divadelní osmitisícovkou“, jak se Hamletovi přezdívá v divadelním prostředí, je pro mě neuvěřitelně cenné. Stal jsem se tak po Richardu Krajčovi druhým nejmladším Hamletem v dějinách českého divadla. Shakespeare mě úplně pohltil – verše v Hamletovi jsou opravdu nadčasové a velmi přesně platí i v dnešní době. „V sobecké a přežrané době“, jak by ji nazval Shakespeare. Zároveň za mě patří velký dík vedení divadla, že se nebálo mě před takovou životní a divadelní zkoušku postavit a že mi věřili, že to zvládnu.
A teď nám prozraď něco o Tvé skupině Ateliér.
Hrajeme už asi pět let. Vydali jsme se po stopách folku, rocku a world music a někde uprostřed těchto tří žánrů jsme narazili na svou, věřím že osobitou „ateliérovskou“ hudební výpověď. Vydali jsme teď novou desku Kalevala, která nás hodně stmelila. Nejen lidsky, ale právě hudebně. Myslím, že díky této desce jsme se stylově ukotvili.
Jaké jsou inspirační zdroje čerstvého alba Kalevala? Zúročil jsi své cestovatelské zkušenosti, našel jsi tam nosné téma?
Naše Kalevala je plná příběhů. Cestování je hlavním pilířem většiny písniček. Často mě na mých netradičních cestách do míst, kde si člověk opravdu sáhne na dno, potkávaly příběhy. Buď jsem je osobně zažil, nebo se mi o nich třeba zdálo ve snu hluboko v horách, anebo jsem se potkal s někým, kdo mi ten příběh sdělil. Jeden z nich se odehrál právě kousek od vesnice Kalevala, která se nachází v rusko-finském pohraničí. Nějak se nám to v kapele poskládalo a vytvořili jsme si naši vlastní Kalevalu, do které jsme právě všechny naše příběhy, o kterých zpíváme, zasadili.
Já jsem „náplava“ z Valašska, mamka Katka pravověrná Líšňačka a ty samozřejmě taky. Říká se, že doma není nikdo prorokem. Budeš mít na prvním velkém koncertu doma v Líšni větší trému? Jsi vůbec trémista?
Asi moc nebudu. Samozřejmě nevím. Tyto věci člověka překvapují nejčastěji v momentech, kdy si myslel, že už přece žádnou trému nemá… Trému jsem zažíval vždycky, ale takovou tu zdravou, nikdy nade mnou zatím nevyhrála. Ve zlínském divadle máme poměrně vysoké tempo a k tomu jedno z největších hledišť na Moravě. Takže když hraju třeba pětkrát týdně před sedmi sty diváky, ta tréma se postupem času vytratila. Na společný líšeňský koncert se samozřejmě moc těším a jsem zvědavý, jak nás domácí publikum přijme a taky kolik kamarádů ze školky a ze školy na něm potkám. :)
Matěj Štrunc (1996) – herec, zpěvák, cestovatel, písničkář, člen Městského divadla Zlín, frontman skupiny Ateliér
Dalibor Štrunc (1966) – cimbalista, zpěvák, skladatel, textař, člen skupiny Javory, kapelník Cimbal Classiku, profesor brněnské konzervatoře