Povídání Josefa Trávníčka o vánočních zvycích v Líšni

Než se dostaneme k Líšni a několika vybraným zvykům, které se tady dodržovaly, přenesme se krátce do Říma. „Chrám Santa Maria Maggiore, kde je torzo jednoho z nejstarších betlémů (datovaný rokem 1291). Chrám měl jednu výsadu: byl jeden z prvních, který nejen v Římě, ale snad v celém křesťanském světě začal připomínat symboly Vánoc, a jako v prvním chrámu se v něm sloužily tři mše svaté (půlnoční, jitřní a velká). To všechno díky tomu, že skrývá relikvii z nejvzácnějších, a sice dřevo z jeslí, do kterých Panna Maria vložila Ježíše. To je vlastně počátek slavení Vánoc tak, jak jsme na ně i my dnes po mnoha staletích zvyklí.” Těmito informacemi obohacuje Josef své posluchače, než se dostane k vyprávění o líšeňských zvycích vánočních.

Volně se tedy přenesme zpět od Brna a Líšně a se svařákem v ruce si řekneme o několika zvyklostech, které před mnoha lety udržovali naši předkové.

Koledy

Mnoho dnešních dětí a mladých lidí má koledy spojené s písničkami o Ježíškovi a Vánocích, které se učili v prosinci v hudebce. Přibližme si ale, jak koledy probíhaly dříve.

Slovo koleda skutečně zdomácnělo ve významu písně, která se zpívá jako průvodní jev k určitému velkému církevnímu období (Vánoce, Velikonoce).

Další význam spočívá v tom, že je to vlastně přání rodině v podobě jakéhosi divadla. Koledníci chodili od stavení ke stavení, recitovali a zpívali formou dialogu a byli vtaženi do děje. Rodina či hospodář dávali koledníkům za jejich výkony drobné dary nebo peněžitý obnos.

V Líšni bylo sepsáno na sedm desítek koled, drtivá většina z nich se ale nedochovala. Josefovo povídání nám nicméně úryvek jedné z nich nabízí.

„Ejhle, na ten dum je krásna hvězda, že se tam narodil syn Boží, narodil se narodil ve veliké chudobě a měl dva anděly při sobě. Ach co to má býti, v Betlémě se svítí, Panna synáčka porodila, do jesliček vložila, ach co já mu enom dám, deš já ubožáček nic nemám.”

Dále jedna z oblíbených, kterými děti přály hospodáři v Líšni, je takzvaná Rybovka, tedy Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby (nazývaná též „Hej mistře“):

„Pochválen pan Ježíš Kristus milé Matějo. Haž na věké. Kam pospíchaš bratře Ondřejo. Ja do Betlema běžím. Co se stalo? Já nevím, prosím Tebe vrať se se mnó něco Ti povím.

Naši bratři v noci došli blízko Betléma, velká jasnosť vo pulnoce je vobklopila, andělskej zpěv slešeli, do Betlema běželi, že se narodil Ježíšek. Pravdo mluvili. V tem vobecním chlívě leží na seně v jesličkách. Matička ho má chodáčka v bidnéch plénčičkách, von pre také krásné je, na každého se směje, kde se na něj podívá pěkně vesele.”

Lidé do koled vkládali také něco ze svého života. Koledy zobrazovaly každodenní život v Líšni, čili to, čím pospolitost žila.

Lidové divadlo

I tady v Líšni se objevil fenomén vánočních her, přičemž větší oblibě než hry vánoční se těšil spíše motiv Tří králů. Probíhalo to tak, že povětšinou odrostlí školáci, kteří byli schopni se naučit texty, přinesli k hospodáři na dvůr v dřevěné bedně malý betlém a před celou rodinou provozovali hru, odění do jednoduchých kostýmů. Představení zakončili poděkováním, následovalo pohoštění či drobný dar v podobě peněz.

Čarování

Ne že by se v Líšni jen koledovalo a zpívalo. Také se zde čarovalo a prováděly všelijaké průpovědi do budoucnosti. Což naši předkové dělali velmi rádi. Můžeme je považovat za jakési pozůstatky dob předkřesťanských. Nahlížení do budoucnosti a minulosti mělo velký význam. Možností, jak předpovídat a čím se řídit v adventním období, bylo velké množství. V Líšni toto podporovala Káča Kikrlová, která byla nejen věštbami proslulá v širokém okolí.

Barborky

Takovou neverbální průpovědí očekávání budoucnosti jsou například barborky. Když barborky vykvetou, dívka z rodiny se vdá. Neprovdaná dívka to neměla jednoduché a pro naše předky představovala tak trochu společenský problém. Když se totiž narodila dívka, bylo to už samo o sobě náročné, protože se muselo šetřit na věno a musel se najít vhodný ženich. „Tedy nedivím se tomu, když se dívky nějakým způsobem snažily nahlédnout do budoucnosti. No a když ty barborky vykvetly, tak to by bylo, aby toho ženicha nikde nesehnaly,“ s úsměvem pokračuje ve svém výkladu Pepa.

Lití olova

Při lití olova musíte mít v mysli konkrétní otázku a potom prý v obrazci můžete najít odpověď. Význam vzniklých obrazců je následující:

čáry rovné- poklidný život; kruh- zisk, dědictví, nebo výhodná finanční spekulace; kruhy dva- jsou zaručená svatba; více porušených kruhů-  nic dobrého se v nejbližší budoucnosti nestane; dva porušené kruhy- rozchod s milovaným člověkem; čtverec- harmonický život v souladu s lidmi a přírodou; kříž- smrt blízkého člověka; a tak dále. Nezobrazí-li se vám nic konkrétního, vezměte do ruky snář a pátrejte po své budoucnosti.

Pouštění skořápek

V Líšni lidé často pouštěli lodičky ze skořápek, ale jak píší sběratelé, neměl to být skrojek svíčky ledajaké. Měla to být svíčka kostelní z oltáře, na kterém se loni na Hod boží vánoční sloužila mše svatá. No, a pokud takovou nemáte, tak alespoň skrojek svíčky, která byla posvěcena na Hromnice.

Lodička zůstává u kraje - zůstáváte doma, následující rok žádné změny; lodička se potopí - vaše snaha zlepšit svou situaci bude marná; lodičky se spojí - najdete lásku a přátelství, pevný vztah.

Stíny na zdech

Při večeři, která byla při svíčkách, pozorovali stíny na zdech a snažili se najít zemřelé předky. 

Pojďme se od předpovídání a čarování přenést ke zvykům spojeným s jídlem.

Štědrovečerní večeře

Část štědrovečerní večeře, která i v chudých rodinách měla mít více chodů, se dávala domácím zvířatům. Měla dostat alespoň plátek vánočky, nebo zbytky. 

„Mně se to zdálo být kdysi divné, ale poté, co jsem nabyl trochu mouder z literatury, tak jsem zjistil, že vlastně on ten dobytek byl v některých rodinách jaksi vzácnější a ceněnější než děti. Děti byly hladové krky, které bylo potřeba živit, ale dobytek, ten živil celou rodinu. Toto srovnání je v dnešní době poměrně kruté, ale v tomto spojení se to dalo vlastně pochopit,” osvětluje Pepa.

Hospodyně nevstává od stolu

V některých rodinách se dodnes dodržuje zvyk, že hospodyně nevstává od štědrovečerní večeře. Výklad tohoto obyčeje je obecně moravský, aby slepice seděly na vejcích. Jiný, poněkud sympatičtější výklad říká, že pokud hospodyně nevstane po celou dobu večeře, tak rodina zůstane v následujícím roce spolu. Dalším zvykem bývalo svázání nohou od stolu před večeří provazem, což mělo zamezit tomu, aby se rodina rozešla. Je vidět, jak byla pro naše předky rodina důležitá, neboť pokud držela pohromadě, tak zvládli všechno, dokázali si pomáhat, a tudíž byl pro ně život snazší. Kdo byl sám, měl to mnohem obtížnější.

Kosti z ryb

Kosti z ryb se zakopávaly do sadů pod ovocné stromy. To známe asi nejvíce z Erbenovy balady. Prý se musely zakopat tak, aby se o ně popíchal krtek a utekl k sousedům.

Jmelí

„Dlouho jsem nechápal proč vlastně tato rostlina parazitující na jiné rostlině má o Vánocích takový význam. Podle křesťanské legendy kdysi jmelí rostlo jako mohutný strom. Z jeho větve prý Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a o třiatřicet let později strom porazili Římané, z kmene vyrobili kříž a Ježíše na něm ukřižovali. Jmelí proto bylo Bohem obdařeno stejnou měrou dobrem i zlem. Strom jmelí si vybral cestu dobra a jeho potomci se tak styděly za kříž na Golgotě, že hanbou seschly do velikosti keříků. Stejně jako jsou věřící živi z Kristova těla, tak i jmelí žije z těl jiných stromů,” cituje Pepa ze svých poznámek.

Vánoční stromeček

Dříve se stromeček upevňoval na strop světnice. Jeden z výkladů je jednoduchý: prostě nebylo místo.

Zapalování svíček v okně

„Moc hezký je zvyk, který se tady udržoval ještě někdy koncem 19. století, a to sice, i ty nejchudší rodiny po celý podzim a po celý advent šetřily, aby si mohly koupit svíčku ze světlého vosku. Na Štědrý večer ji zapálili a dali do okna. Svíčka symbolizovala klidnou a pospolitou rodinu. Tak bych si přál, aby těch svíček zářilo v oknech co nejvíce,” závěrem vyslovuje své přání člověk, jenž byl skutečným Líšňákem. 

I já se k přání připojuji a letos určitě svíčku s rodinou zapálíme. A budu doufat, že svíce zazáří v mnoha oknech. 

Děkuji mamince Věře a sestře Editě za zprostředkování podkladů.

Martina Rychtářová