V moři panelových domů zůstává údolí Rokle vyhledávaným zeleným ostrovem. Zvláště svahy mimo souvislé porosty dřevin zkrášlují květy mnoha druhů lučních bylin. Většinou jde o druhy tzv. přirozeného genofondu krajiny, tedy ty se kterými se setkáváme ve volné přírodě.
V tomto barevném ciferníku přírodních hodin je pro mne nejzajímavější čas podzimu. Zpozdí-li se seč na centrální ploché části, dostanou tu příležitost k nakvetení trpělivé květy mrkvovitých rostlin. Jejich bílá rozvolněná okvětí umí rozprostřít jemný bělavý závoj nad celou travnatou plochou. Jedním z typických podzimních květů, se kterým jsme se prozatím v Rokli setkat nemohli, je ocún jesenní.
Na sklonku léta 2020 se podařilo získat k transferu několik desítek hlíz této zajímavé rostliny a zachránit je z lokality, která pro existenci tento druh zanikala. Jejich novým domovem se stanou luční svahy při vstupu do Rokle u zastávky Masarova. Příští rok zde o sobě dají vědět svými typickými narůžovělými květy, oznamujícími konec babího léta a přicházející čas vlahých rán a šustění spadaného listí.
Celý květ je tedy se svojí podzemí částí dlouhý jako velký školní sešit. Mimořádně velký květ je však jen jednou z fascinujících vlastností této rostliny. Ocúny mají neobvyklý životní cyklus. Podzimní kvetení neumožňuje, aby se ještě v témže roce vytvořila semena.
Rozkvétající sněženka podsněžník (Galanthus nivalis)
Kdo pozorně sleduje probouzející se jarní přírodu, jistě zná těch několik málo lokalit v Rokli, kde o sobě dávají vědět časné květy bledých sněženek či žlutavé vějíře petrklíčů. Léto pak bývá ve znamení teplých výrazných barev hrachorů, planých máků a klasů metajících trav.
Ocún jesenní (Colchicium autumnale)
Ocún není jen vizuálně zajímavým zvěstovatelem podzimu. Jde o nesmírně zajímavou bylinu z čeledi liliovitých, do které by jen málo kdo řekl, že její něžně fialový květ patří k těm největším, s jakými se v naší přírodě můžeme setkat. Ocún je vlastně drobná hlíza se zásobními látkami ukrytá hluboko v půdě. Aby prozářil traviny typickým růžovým akcentem svých barev, musí okvětní trubkou prorůst 5 až 15 cm půdy, nad kterou teprve rozvine dalších až 15 cm květu.
Mák vlčí (Papaver rhoeas)
Vlastní listy sbírající energii k životu vyrůstají z jara, kdy vytváří tobolky s drobnými rozsolovatými semeny. Ta po okolí šíří jak mravenci, jejichž několik hnízd se nachází přímo mezi provedenou výsadbou, tak umí ulpívat na srsti zvířat či obuvi procházejících návštěvníků, kteří tak napomohou jeho šíření do okolí. Ocúny budou patřit k několika málo jedovatým druhům, které v Rokli běžně rostou. Proto je netrhejme a užijme si jejich výjimečnost v krátkém období rozkvětu pohledem a vzpomínkou na těžkou cestu kterou v půdě urazily jejich květy i hlízy při transferu do Rokle z blízkého okraje Vysočiny. Držme jim palce, ať se v lokalitě uchytí.
Michal Kovář