Kromě řezbářství či restaurování se líšeňský umělec Jiří Netík věnuje sochařství. Pod jeho rukama vznikají umělecká díla už čtyřiatřicet let. Jednu jeho sochu, Lučištníka, obdivují lidé před líšeňskou radnicí. Od léta 2019 na ně dohlíží i Netíkův Anděl, tentokrát při odpočinku v Rokli.
Jak socha vznikala?
Počátek je v mé dílně, kde mám desítky soch. Poměrně nově, asi tři roky, tam stál i anděl. Přišel pan starosta s panem architektem Kovářem, který úpravu Rokle navrhl, a měli zájem do průsečíku hlavních cest, umístit sochu. A mně se podařilo sochu rozříznout a vyleštit bronzové plochy na vysoký lesk. Jsou to vlastně dvě zrcadla proti sobě a dávají soše vnitřní zář. I když se stmívá, tak vyleštěná plocha bronzu absorbuje světlo i zdálky, dokonce i od hvězd a promítá to na to druhé zrcadlo. Tento model se panu starostovi s panem Kovářem líbil a dali mi úkol, abych to nechal odlít ve výšce 2,13 metru.
Je podle vás dostatečně vysoká?
Myslel jsem si, že ty více než dva metry budou málo. Socha tam sice z dálky samozřejmě vypadá titěrně, ale když jsem se tam posadil chvíli na lavičku, říkal jsem si, že kdyby ta socha byla třeba čtyř nebo pětimetrová, šla by z ní hrůza. Spíše počítám s osobním dotykem lidí, kteří si tam sednou a nebudou nad sebou mít něco obrovského. Anděl je v jejich velikosti, je to jeden z nás.
Proč jste se rozhodl vytvořit právě sochu anděla?
Není to první anděl, kterého jsem dělal. Minimálně posledních sedm nebo osm let je pro mě andělské období. Dělal jsem jich třeba ze dřeva spoustu, ale nejsou to ti typičtí andělé. Je to velice krásné, citlivé a abstraktní téma, stejně jako bůh nebo vesmír.
Anděl je z bronzu. Jaký má význam materiál?
Kdyby byla ze dřeva, tak se socha na dešti a v mrazu znehodnotí. Dřevo není navěky a bylo vždy určené pod střechu. A v Rokli žádná střecha není. Bronz je klasický historický materiál, který odolává počasí a nikdy nekoroduje. Stejně jako měděná střecha vydrží bronzová socha navěky věků, dokud ji někdo mechanicky nezničí. Ona si vytvoří vlastní patinu časem a ta bronz chrání. Když se třeba tahají z moře před dva tisíce let staré řecké sochy bronzové, jsou také krásně obalené modrozelenou patinou.
Jakým způsobem vaše díla tvoříte?
Každý výtvarník musí mít vlastní rukopis, jinak bychom to dělali všichni stejně. Mám etapy a při nich vždy udělám nějaké množství soch, které mi zodpoví na moje otázky. Když už jsem s tím tak nějak vyřízený, musím vrhnout na něco jiného. Teď jsem v období, myslím, že ho už končím, soch, které hledají vlastní vnitřní prostor. Určití sochaři hledají i vnitřní sílu, pnutí a energii. Otvírali sochy různým vrtáním třeba. A tak každý, kdo je tím zasažený tak se pokouší taky hledat.
Co pro vás znamená, že můžete tvořit sochy přímo do Líšně?
Je to už moje druhá socha, před radnicí stojí socha Lučištníka. Ta je zajímavá tím, že stojí na vysokém podstavci ze žuly, na kterém měl původně stát Klement Gottwald. Pro mě je tvorba pro Líšeň zajímavá a mám z toho radost. Můžu si tím hlavně ověřit, že drobnější věci, které dělám, potom fungují i ve zvětšení. To je pro sochaře velmi důležité.
Chtěl byste i do budoucna tvořit sochy pro veřejný prostor třeba opět pro Líšeň?
Je to velká čest, jsem rád, že mám tu možnost. Mám teď dělat jinou sochu, skutečně velkou, do Prostějova. Zatím je to čistě v návrhu, ta by měla být opravdu hodně vysoká.
Jan Spěšný