První jarní víkend se vydařil díky slunečnému a teplému počasí. Nedočkavé davy turistů se hrnou z autobusů na konečné linky č. 55 nebo přijíždějí vlastními auty na začátek Mariánského údolí. Této výchozí části se původně říkalo Ho kůlně (U kůlny) podle kůlny na sušení sena na louce severně od Pernikářova mlýna. Mariánské údolí získalo název podle Marie hraběnky z Fünfkirchenu (1798-1860), provdané Belcredi. Je ale nutné si uvědomit, že ještě po 2. světové válce se jako Mariánské údolí v mapách označovala spodní část dnešní Ondráčkovy ulice, to je od soutoku Mariánského a Líšeňského potoka až po vtok jejich společných vod do Říčky.
Z konečné autobusu č. 55 lze vyrazit na výlety v podstatě na všechny světové strany. My se tentokrát podíváme dnešním Mariánským údolím po nejpoužívanější trase směrem k Muchově boudě a dále na sever. V prostředí jakých hornin povede naše cesta? Ocitneme se v prvohorách, konkrétně ve starší části období zvaného karbon (spodní karbon, zhruba před 360 až 325 miliony let ). Obecně se jedná o mořské usazeniny, převážně tvořené úlomky starších hornin o různé zrnitosti. Podle toho pak mluvíme o prachovcích (zpevněný prach), pískovcích či drobách (zpevněný písek) a horninách tvořených valouny – slepencích (zpevněný štěrk). Úlomky hornin sem přinášely velké řeky od západu, z prostoru dnešní Českomoravské vrchoviny, kde tehdy vzniklo vysoké pohoří.
Hned na počátku naší cesty je zajímavý vpravo od nás ležící Zukalův kopec. Ten převážně tvoří střídání břidlic, vápnitých pískovců až vápenců s písčitou příměsí. Horniny je možné si prohlédnout nejlépe v údolí stoupajícím od restaurace U raka. Geologové toto střídání hornin nazvali podle obce Podolí jako podolské souvrství. Jeho zvětráváním v mnohem teplejším třetihorním klimatu se na povrchu Zukalova kopce vytvořily menší vyloučeniny (konkrece) železných rud. Na vrcholové plošině kopce s krásným rozhledem do kraje je doloženo pravěké osídlení přinejmenším od mladší doby kamenné.
Na další pozoruhodnost narazí turista v údolní rovině (nivě), když půjde po stezce mezi plotem fotbalového hřiště a Říčkou. Je to uzavřená vystupující roura Líšeňského vrtu, z níž stále vytéká bez čerpání pramínek vody. Jde tedy o artéský pramen, což znamená, že zdrojové území vody se nachází výše a vrt se provrtal pod tzv. napjatou hladinu podzemní vody. Celková mineralizace sice nepřesahuje 1000 mg/l, v materiálech Národního registru pramenů a studánek vodu zařazují mezi minerální díky unikátnímu složení Má mít zvýšený obsah hydrogenuhličitanu sodného (NaHCO3), což způsobuje její alkalickou reakci. Není tedy dobrá k dlouhodobému pití, navíc se v ní mohou vzácně objevit koliformní bakterie, proto je vhodné ji převařovat. Pro neutralizační reakci se podobné vody předepisují při překyselení žaludku. Vydatnost pramene je kolem 2 litrů za minutu a teplota při výtoku 9 – 12 stupňů Celsia.
Úlomkovité horniny spodnokarbonského stáří nelze přehlédnout na levé straně údolí za Kadlcovým mlýnem před hrází prvního rybníka. Jde o starý dávno opuštěný lom podél cesty, kde jsou střípkovitě se rozpadající černé břidlice se silnějšími lavicemi drob (varieta pískovce) a dále masivních slepenců. Z hráze prvního rybníka zvaného „U Kadlcova mlýna“ vidíme na protější straně za skupinou borovic stráň slavného líšeňského pravěkého a raně středověkého hradiska Staré Zámky. Před touto strání odbočuje nahoru k líšeňskému hřbitovu lesní cesta, kterou nepochybně v 9. století n. l. vyjížděly od Říčky na hradisko těžké vozy naložené zbožím. Ve spodní části byla tato cesta tehdy rozšířena záseky do skály, v horní naopak nasypáním kamene. Hradisko bylo postaveno na ostrožně, která obtéká ze tří stran Říčka a bezejmenný potůček od líšeňského hřbitova. Díky tomu a příkrým svahům tak bylo přirozeně chráněno proti nepřátelům, tato ochrana byla navíc vylepšena kamennými valy.
Přes vody druhé nádrže nesoucí jméno „Pod hrádkem“ vidíme na protější straně údolí svahy další ostrožny, tentokrát se na ní nachází zřícenina Horákovského hradu. Podle pověsti měly být Staré Zámky s protilehlým Horákovským hradem spojeny koženým mostem.
Na východní straně hráze třetího rybníka „U Muchovy boudy“ vystupují skaliska tvořená slepenci, v jejichž okolí na počátku jara rostou hojně modré podléšky. Pokud projdeme kolem Muchovy boudy, tak hned za můstkem přes Říčku narazíme na další vrt obestavěný kamenem. Výtok vody z něj je v poslední době velmi slabý nebo žádný. Voda obsahuje hydrogenuhličitan vápenatý Ca(HCO3)2 s mineralizací do 800 mg/l, má tedy vyšší tvrdost. Rovněž obsah železa je mírně zvýšený, obsah dusičnanů je pod 2 mg/l. Z mikrobiologického hlediska byla voda při posledním šetření nezávadná, podobně jako z Líšeňského vrtu (Národní registr pramenů a studánek, zveřejněny jsou rozbory vody z prosince 2013).
Pokračujeme-li ještě kousek dále směrem k vodní nádrži „Pod Hornekem“, ocitneme se již v naprosto jiných horninách. Jsou to černé lavicovité vápence z konce devonu a začátku karbonu, které dostaly název hádsko – říčské vápence. Jsou součástí geologické jednotky, které nese jméno líšeňské souvrství. Stáří hádsko - říčských vápenců se pohybuje mezi. 370 až 350 miliony let, jsou tedy zčásti starší než předcházející úlomkovité horniny. Tyto vápence byly nebo jsou těženy v lomech na Hádech, v Lesním lomu či v lomech u Mokré.
