V roce 1977, kdy Alena Kennedy (tehdy ještě Švábenská) opouštěla rodnou starou Líšeň, ještě určitě sama netušila, kde její putování za svobodou skončí. Po odchodu z tehdejšího Československa se dostala do Tunisu a Egypta. O dva roky později doputovala do kanadského Toronta, aby posléze, po pět tisíc mil dlouhé cestě, dorazila do Vancouveru. Ani tam však nezakotvila natrvalo a poté, co se zde seznámila se svým budoucím manželem, přesídlila na kanadský Yukon do malého srubu na Beer creek asi 12 kilometrů od proslaveného městečka Dawsonu. Zde bydlí se svým manželem a dvěma syny Mishou a Olinem již pár desítek let. Před několika lety napsala paní Kennedy svoji první knihu „Zákon Yukonu a jiné povídky“ (již beznadějně rozebraná). V letošním roce vydala v nakladatelství Outdooring.cz svoji další knihu s názvem „Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc“. Na konci letošních prázdnin přijela Alena Kennedy s manželem a synem Mishou po delší době na návštěvu Líšně a my jsme měli možnost si s ní popovídat o životě na Yukonu.
Paní Kennedy, co vás vedlo v roce 1977 k odchodu z republiky?
Rozhodně to nebyly finanční důvody, touha po penězích. Měla jsem zde rodiče, byl zde velký dům. Tehdy jsem se věnovala trempinku (z té doby mi zůstala přezdívka Mývala) a důvodem mojí emigrace byla především nemožnost cestovat a velká touha po svobodě.
Když jste se usadila na Yukonu, nepostrádala jste něco z vymožeností civilizace?
Rozhodně ne. Byla jsem vším naprosto unešená, přírodou, volností. Nechtěla jsem na tom vůbec nic měnit. Žili jsem bez elektřiny, plynu, tekoucí vody. Teprve až bylo Mishovi asi pět let jsme zavedli elektřinu a pár dalších věcí.
Kdy jste se rozhodla knihu napsat?
V podstatě byla psána na objednávku. Nakladatel už četl moji předchozí knihu, takže jsem byla oslovena, jestli bych něco dalšího o Yukonu nenapsala. Psát jsem začala zhruba před rokem a v tuto chvíli chystám další pokračování. To by mohlo být příští rok hotové.
V knize popisujete, dnes už možná úsměvnou historku z vašich začátků na Yukonu:
„Dones mně pušky,“ požádal Kennedy na můj dotaz, s čím můžu pomáhat. Měla jsem zrovna v ruce krátkou dvanáctku brokovnici (pumpu) s pistolovou pažbou, nabitou breneky proti medvědům, když Kennedy vzhlédl z lodě: „Je zajištěná?“ Pokrčila jsem rameny: „Jak to mám vědět?“ Vzdychl, asi nad mou městskou neschopností a zeptal se: „Je tam vidět nahoře takovej červenej puntík ? “
„Jo, je.“
„No, tak ho zastrč dopředu, aby nebyl vidět! “
Poctivě jsem se snažila vyplnit jeho instmkci a posunout mrňavý čudlík s červenou tečkou a ani jsem si nevšimla, že se hlaveň zvedla a míří Kennedymu na břicho...
...Vůbec jsem si nastalou situaci neuvědomovala. Ani to, že neumím řídit loď nebo nastartovat motor a v případě podobné nehody bychom neměli šanci ani jeden - byla jsem naprosto klidná. Ovšem, že bych s tou puškou stála nad ním a ještě vyhrožovala: „Jestli si mě nevezmeš, tak střelím,“ jak později Kennedy s oblibou dával k dobru, tak to prosím není žádná pravda! (str. 30-31)
U vašeho srubu není ničím neobvyklým setkání s medvědem...
Místo, kde žijeme se jmenuje Beer creek (Medvědí potok) a kolem něj prochází medvědi na jaře a na pozim přes údolí Klondiku. Medvědů žije na Klondiku asi 70 000, je jich více než obyvatel.
Nejzajímavější je, že k napadení nedochází tolik v divočině, jako v národních parcích, kde jsou medvědi zvyklí na člověka a nebojí se ho. Medvědi jsou naprosto nevyzpytatelní. Říká se, že do žen a do melounů člověk nevidí, ale s medvědy to není o nic lepší. Jednou přišel medvěd na kemp našeho kamaráda Boba... ...Tenhle medvěd mu ukradl hrnec s obědem. Boba to tak rozčililo, že běžel za ním a kopal ho do zadku, až medvěd hrnec pustil a zbaběle utekl. Dopadlo to dobře, ale spoléhejte na to... (str. 131)
Kromě jiného jste se také podílela na určení hrobu Jana Eskymo Welzla...
Na začátku pátrání jsme zjistili, že v jeho údajném hrobě je pochován někdo jiný a nalezli jsme záznam, že je uložen na obecním hřbitově. Tam, bohužel, byly před několika lety zničeny všechny kříže a neexistoval ani plán hrobů a nedalo se tam nic najít. Přesné místo už se asi nikdy nezjistí. Náhrobek jsme tedy dali pod krásný strom mezi lidi, kteří zemřeli v témže roce.
Váš manžel se živí komerčním lovem lososů...
Má na lov lososů na prodej lincenci, kterých je povolováno jen 25. Nové už se nevydávají. Jinak si může každý pro svoji potřebu nalovit ryb kolik potřebuje. Ryby chytá do sítí a v době největšího tahu je potřeba je kontrolovat a odvážet úlovek i 24 hodin denně. Vozí je do restaurací a kempů. Losos je i krmivem pro naše psy. Je potřeba počítat zhruba s jednou rybou na den pro psa. Takže ta spotřeba je poměrně velká.
V současné době divocí lososi bohužel vymírají. Stát se snaží zachránit alespoň částečně jejich stále slábnoucí populaci, takže lovit jsme poslední asi dva roky nemohli vůbec. Byl zakázán komerční i sportovní rybolov. Jediní, kdo měli povolení lovit, byli Indiáni. Snad tohle omezení pomůže lososům se vzpamatovat. Bude to prý ale trvat nejméně osm let.
Co vaši synové, chtějí žít na Yukonu s vámi?
Oba jsou už dospělí. Misha pracuje na počítačích a je spokojený všude, kde se může připojit na internet. Olinovi jsme zařídili srub vedle nás. Přes zimu pracuje na naftových polích a v létě je s námi. Na Yukonu je rád a myslím si, že zde bude žít dále.
Co vám život na Yukonu dal?
Dal mi obrovskou pohodu a klid.
Co se vám vybaví, když si vzpomenete na Líšeň?
V podstatě moje nej větší bolest, a to, že jsem už neviděla svoji maminku. Moje maminka je pro mě pořád tady. Když jsem se sem konečně mohla znovu podívat, byla už po smrti. Je to pro mne bolest navždycky. Jinak jsem měla raději starou Líšeň, jak vypadala dříve. Do „Křížové zmole“ jsme chodili jezdit na saních. Drogerie v Líšni zůstala jako stálice, ta tam pořád je. Mám prostě radost, když vidím něco, co si pamatuji ze svého mládí a co zůstalo nezměněno.
A vaše životní krédo?
My jsme asi oba s manželem stejní. Nemáme příliš rádi nějaké změny a dáváme spíše přednost tomu starému před nějakými novinkami: „Všechny změny jsou jenom k horšímu“.
Děkujeme za rozhovor.
(Citace a foto z knihy Aleny Kennedy: Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc, vydané nakladatelstvím Outdooring.cz v roce 2012, k dostání na uvedené adrese, případně v knihkupectvích.)
J. Prodělal
Paní Alena Kennedy-Švábenská a její budoucí manžel těsně
po jejím příjezdu do Dawsonu