V novém seriálu Líšňáci na cestách vám chceme představit prostřednictvím rozhovorů zajímavé lidi z Líšně, kteří poznali neobyčejné kouty světa. Začneme s mladým cestovatelem, hudebníkem a hercem Matě-jem Štruncem. Ten v současnosti působí v Městském divadle Zlín, ale třeba také jako průvodce v brněnském Expedition Clubu. Před rokem se vydal společně se svým kama-rádem Ondřejem Šperkou na Špicberky v Se-verním ledovém oceánu. Dorazit chtěli do původně hornického města Pyramiden, kte-ré je nyní téměř opuštěné. „Přezdívá se mu proto město duchů,“ vypráví cestovatel.
- Jakou jste vlastně zvolili trasu? Čím byla tak jedinečná
Do Osla jsme jeli stopem a pak se letadlem přepravili do největšího špicberského městečka Longyearbyen. Má jen něco přes dva tisíce obyvatel. V plánu jsme měli dojít do zhruba 140 km vzdáleného města Pyra-miden. Toto původně ruské město zůstalo po ukončení těžby černého uhlí opuštěné. Místní průvodci se nám to snažili rozmluvit. Po-dle našich informací totiž tuto cestu před námi nikdo pěšky neabsolvoval. Přesto jsme se rozhodli cestu vyzkoušet.
- Jaká úskalí na vás čekala?
Na Špicberkách platí zákon, že do volné přírody nesmíte vyrazit beze zbraně, je to ze-jména kvůli ledním medvědům. Museli jsme si tedy od polského překupníka vypůjčit pušky, pravděpodobně pocházely ještě z druhé světové války. Na jedné z nich byla vyražena německá orlice. Překupník nám poskytnul i nějaké světlice a hlavně nám půjčil i psa. Ten byl na podobné akce vycvičený, mohli jsme se tak spolehnout na jeho instinkty a čich, které by nás na případnou přítomnost medvěda upozornily. Naštěstí jsme žádného nepotkali
- Jak probíhala samotná cesta?
Naplánovali jsme si, že ujdeme zhruba třicet kilometrů denně, což s třicetikilovým batohem bylo docela náročné. Především také proto, že jsme se denně mu-seli brodit několika řekami s ledovou vodou. Voda v nich má asi pět stupňů a dvě jsou i stovky metrů široké.
- Kde jste spali?
Buď pod širákem, ve stanu, nebo v různých loveckých chatách. Ty jsou většinou pro takové výletníky zařízené, je tam připravené dřevo, můžete si tam tak i zatopit a pak jej nasbírat pro další nocležníky.
- Došli jste nakonec do vytouženého cíle?
Věděli jsme, že největší úskalí budev brození přes řeky. Čekaly nás dva velmi slo-žité úseky, první tok jsme zvládli ale druhý už bohužel ne. Řeka měla asi sedm set metrů na šířku, a to už bylo velmi riskantní. Chvíli jsme se pokoušeli najít vhodné místo, ale nakonec nám došlo, že tady naše cesta končí. Navíc jsme věděli, že po překonání řeky by nás čekal přechod dalších dvou ledovců. Kdybychom jej nezvládli, museli bychom zase přes nebezpečnou řeku zpět. To jsme nemohli riskovat, tak jsme se otočili a vrátili do Longyearbyenu.
- Do města duchů jste se tedy nakonec nepodívali?
Ano, ale ne po naší původní trase. Nechali jsme se tam převézt lodí a od tam pak podnikali ještě další výlety do okolí. V minulosti to bylo průmyslové město s více než tisícovkou obyvatel, kde se těžilo černé uhlí. Důl uzavřeli na konci minulého století, a pak se obyvatelé hromadně odstěhovali. Dnes tam žije asi devět lidí, kteří se živí zejména díky turistům, kteří chtějí tento zapadlý kout světa navštívit.
- Jaké cesty plánujete letos?
Od návštěvy Špicberků jsem byl akorátna dvoutýdenním treku po středním Norsku, kam se letos o prázdninách zase vracím, tentokrát v roli průvodce pro brněnský Expedition Club. Provádět budu skupinku osmi lidí po severním Norsku a Lofotech. Pak mě čeká ještě nějaká třítýdenní sólová cesta, ale destinace je pro mě stále oříškem. Patrně se nechám překvapit na poslední chvíli.
