Předělem mezi plesovou sezónou a obdobím postním jsou ostatky – po hodech druhá největší lidová veselice v roce. Taneční zábavy organizují loňští stárci, koná se průvod krojovaných, dívky i ženy mají na hlavách vyvázané tyrolské šátky nikoli červené (jako jindy během roku), ale černé – na znamení přicházejícího smutku a rozjímání doby postní. Ochutnat můžete koblihy – typické masopustní pečivo (lépe řečeno „smaživo“) i svařené víno, ale všichni s napětím očekávají zejména obchůzku maškar a komických figur. Na poznávání namaskovaných sousedů byly dříve dokonce uzavírány sázky.
Svobodní a ženatí muži chodí v ženských oděvech, nechybí medvědář s medvědem, kobyla, koza, bába s nůší, cikáni, šašci, kominík, který ženám zdvihá metlou sukně, smrtka, u níž se vykoupíte z muk pekelných, dráb vybírá daně, bubeníci, akrobati a tanečnice, jimž se symbolicky platí za předvádějí jejich umění, hrobníci – ti všichni vtipným vyvoláváním a scénkami parodují lidské vlastnosti, nedostatky i společenské nešvary – zejména ty, jež byly v uplynulém roce aktuální. Rolí přihlížejících je to, aby se nebáli, vžili se do nabídnuté role a s namaskovanými taškáři spontánně spolupracovali.
Vrcholem večerní zábavy je „pochovávání basy“ s průvodem plaček, s kostelníkem a farářem, který ve smutečních žalmech nad nebožkou basou humorným způsobem hodnotí uplynulý rok v obci.
Věřím, že ty letošní ostatky nebudou jen součástí trpného očekávání konce zimy, ale že se alespoň nakrátko dny všední stanou svátečními...
Za sdružení Líšeň sobě
Josef Trávníček