Koncepce činnosti Kulturního centra Líšeň, nového ředitele KCL, PhDr. Michala Kročila

Předkládám svou představu o dalším rozvoji Kulturního centra Líšeň a na úvod považuji za korektní zmínit, že podobnou koncepci jsem vypracoval ve výběrovém řízení před sedmi lety, v roce 2013. V konkurzu na ředitele/ku KCL tehdy uspěla paní Mgr. Margarita Rumenová, Ph.D. Během jejího působení a v období, kdy KCL vedli její nástupci, Mgr. Roman Burián a Ing. Eva Svobodová, se v líšeňském kulturním životě změnila řada věcí, k výrazným změnám došlo především v samotném Kulturním centru Líšeň. Nicméně má tehdejší práce obsahovala i náměty, které léty svou platnost neztratily, a já se tedy nebudu zdráhat v následujícím textu občas citovat sám sebe.

Rád bych se nejprve zmínil o změnách, které se v několika minulých letech v líšeňském Kulturním centru udály. Výrazně se zlepšil logotyp organizace, propagace její činnosti (webové stránky, Facebook, plakáty), technické vybavení na Dělňáku i pro akce mimo budovu, formát a zabezpečení (především velkých) akcí, personalistika a řada dalších věcí. Některé z nich jsou pro řadového návštěvníka takřka neviditelné, jiných si musel všimnout snad každý. Dlužno dodat, že většina těchto kvalitativních změn nastala během působení Mgr. Buriána, kterému se podařilo činnost KCL profesionálně posunout o několik příček nahoru. V kontextu těchto změn bude mít budoucí ředitel KCL v mnohém usnadněnou práci, protože základní báze je vybudována. O to větší výzvou bude nastavenou laťku udržet a hledat další možnosti rozvoje.

Jaká je tedy má představa o dalším fungování KCL? Lidé, kteří v Líšni žijí delší dobu, si to často ani neuvědomují, ale návštěvník odjinud či člověk, který se sem přistěhoval (což byl v roce 2010 můj případ) si brzy všimne, že Líšeň je velmi kulturní místo s bohatou tradicí a širokou nabídkou programů (nejen kulturních) pro různé věkové i zájmové skupiny svých obyvatel, dětí i dospělých. Že je to místo s nebývalou aktivitou různých spolků, že je zde bohatý komunitní život ve smyslu latinského základu cum (spolu) a munere (darovat) – tedy aktivit lidí, kteří jsou si schopni vzájemně darovat svůj čas, energii a kreativitu.

Považuji to za obrovský potenciál, kterým rozhodně nedisponuje každá lokalita, a z nějž je dobré vycházet i při tzv. organizované kulturní činnosti. Koneckonců tento imperativ je obsažen v řadě koncepčních materiálů, definujících činnost KCL. V pozici ředitele bych proto podporoval aktivní účast obyvatel na kulturním dění v Líšni a pomáhal vytvářet podmínky pro uplatnění jejich aktivit. Je pro mě tedy samozřejmá spolupráce s národopisným souborem i cimbálovou muzikou Líšňáci, se souborem Líšňáček, pěveckým sborem Stará Líšeň, seniorským klubem Réva, spolkem Líšeň sobě, divadlem Líšeň, divadelním spolkem Marvánek, spolkem Brněnsko zpívá a tančí, tanečním klubem Stabil i dalšími organizacemi, které na území městské části vyvíjejí kulturní činnost (Salesko, Rodinné centrum Pastelka, spolek Jasmínka, Hudební škola YAMAHA, ZUŠ, Ateliér Studánka a řada dalších). Totéž platí pro aktivní jednotlivce či skupiny lidí, kteří by o spolupráci s KCL projevili zájem v budoucnu. Za svou výhodu považuji to, že s mnohými členy zmíněných spolků či organizací jsem již měl možnost spolupracovat, resp. se s nimi osobně poznat. Za samozřejmou považuji také kooperaci s nejrůznějšími subjekty i jednotlivci v oblasti působení KCL – samosprávou, školami a školskými institucemi, farou, městskou policií, jednotlivými umělci, rodinou Belcredi (na zámku probíhá řada akcí KCL), médii a dalšími.

Co se týče dramaturgie, snažil bych se především uchovat a dále rozvíjet vše dobré a osvědčené, co KCL doposud dělalo, co je zavedené a má zaručenou diváckou návštěvnost. Jde především o velké pravidelné akce, často vycházející z lidových tradic – od plesů na začátku roku, přes ostatky, Velikonoce, pálení čarodějnic, Národopisnou slavnost Františka Svobody a Josefa Trávníčka, hody, Svatomartinskou zábavu, pravidelné dětské pořady, až po Líšeňské Vánoce na konci roku. Jsou to zavedené a léty vybroušené akce, které jsou schopné přitáhnout a zaujmout početné publikum, často i mimolíšeňské, a které tvoří páteř celoroční dramaturgie KCL. Změny v jejich formátu jsou jistě možné, ale měly by být vždy v konsenzu se subjekty, které se podílejí na jejich organizaci a realizaci.

Další skupinu programů tvoří koncerty, divadelní a zábavné pořady, výstavy, pořady pro děti a mládež, společenské akce, kurzy. I zde platí, že osvědčené a divácky (účastnicky) úspěšné akce je dobré zachovat. Nicméně se domnívám, že u těchto programů je dostatek prostoru pro změny a osvěžení (zabývám se jimi níže) s vědomím toho, že řada programů na Dělňáku či kurzů na Kotlance je nasmlouvaná dlouho dopředu, a rovněž toho, že ne vše nové a originální zákonitě zaručí návštěvnost, tedy úspěšnost. Ideálním výsledkem je dostatečně široká kulturní nabídka pro všechny věkové a zájmové skupiny obyvatel, zahrnující jak programy zábavného a komerčního typu, tak pořady pro menšinového, náročnějšího diváka či posluchače.

V souvislosti s dramaturgií KCL i jeho celkovou činností se (stejně jako před léty) domnívám, že by organizaci prospěla relevantní koncepce rozvoje. Inspiraci lze hledat v řadě měst ČR. Jistý koncept (označený jako střednědobý výhled fungování organizace) uvedl ve své Výroční zprávě o činnosti KCL za rok 2017 Mgr. Burian. Aby takový dokument měl větší váhu, měly by se na jeho vypracování podílet všechny zainteresované subjekty, tedy zřizovatel, samotné KCL a další instituce, spolky či jednotlivé osoby (např. umělci). Je potřeba počítat s určitou časovou, organizační i finanční náročností procesu. Vzniklá koncepce by mohla (a měla) vytvořit základní rámec pro další činnost a směřování organizace. V pozici ředitele KCL bych se snažil tento proces iniciovat a zajistit jeho finanční podporu z jiných zdrojů než zřizovatele či KCL (v případě, že takový dotační titul bude vypsán).

Další důležitý aspekt, který ovlivňuje programovou nabídku KCL, je nepochybně
zájem diváků/posluchačů/účastníků. Ne vždy znamená, že o program s nízkou návštěvností by nebyl zájem. Může to být způsobeno jednoduše tím, že se o akci potenciální návštěvníci nedozvěděli, případně byla naplánovaná v nevhodném termínu. Snažil bych se proto vhodnými formami zjistit kulturní preference líšeňského publika a podle nich modifikovat nabídku KCL. Možností, jak to udělat, je více. Nabízí se například anketa v Líšeňských novinách, médiu s nákladem 11 000 výtisků (včetně elektronické podoby), prostřednictvím Mobilního rozhlasu (média, které je sice v Líšni v plenkách, ale jistě se brzy rozšíří), dotazováním návštěvníků jednotlivých akcí a programů KCL či jiných organizací. Další z možností je navázání spolupráce s některou z kateder brněnských univerzit, zaměřenou na příslušné obory (kulturologie, sociologie, statistika).

Předchozí téma je součástí klíčových aktivit organizace, a těmi jsou propagace (šíření informací, reklama) a public relations (budování vztahů s veřejností a získávání zpětné vazby od ní). Bez nich se neobejde žádná firma či instituce, která lidem něco nabízí. Domnívám se, že v obou oblastech jsou v činnosti KCL rezervy a že existují další možnosti, jak lze efektivně „dát o sobě vědět”. Netvrdím, že propagační činnost současného KCL je nekvalitní, její úroveň se naopak v posledních letech zlepšila. U velkých líšeňských akcí (či zavedených interpretů - Javory, Hradišťan aj.) navíc ani masivní propagace není potřebná, jde o cyklicky se opakující události, na které se lidé těší a dlouho dopředu připravují. Horší je to s méně známými dováženými tituly či programy pro náročnějšího diváka. Jejich častější zařazení by jistě osvěžilo dramaturgii KCL, propagace takovýchto akcí však vyžaduje více úsilí a vynalézavosti. Jinak se může stát, že na koncert či přednášku přijde méně platících diváků, než je interpretů a pořadatelů dohromady. V této souvislosti bych rád upozornil i na jistou disproporčnost v nabídce kulturních programů mezi starou a novou Líšní. Víceméně všechny zmiňované velké akce se z historicky pochopitelných důvodů odehrávají ve staré Líšní (koneckonců nachází se zde i Dělňák) a troufnu si odhadnout, že i podstatná část diváků je odsud (případně z nové zástavby v horní části čtvrti). Myslím, že právě zde je prostor pro další aktivitu KCL v oblasti propagace a public relations – oslovit publikum ve vzdálenějších lokalitách Líšně (v případě divácky atraktivních pořadů například i v okolních městských částech). K tomu by mělo přispět – a to pochopitelně v celé Líšni – hledání nových forem propagace (elektronická média, miniletáky, nacházení prostoru v ČT, rádiích, jihomoravských mutacích celostátních deníků, plošných elektronických médiích, spolupráce s univerzitou, např. Katedrou informačních studií a knihovnictví MU) a efektivní využití těch stávajících (již zmiňované Líšeňské noviny s plošnou působností na celou čtvrť, rozšíření počtu vitrín či jiných ploch pro propagaci aktivit KCL aj.). Za správnou cestu považuji uskutečňování akcí na území nové Líšně, ať už je KCL pořádá či jen participuje (akce v Rokli, letošní zvaní stárků na hody, festival Líšeň sobě aj.).

Co se týče provozně-ekonomických, technických, personálních a administrativních záležitostí, je z veřejně dostupných zdrojů patrné, že byla v minulém období ze strany vedení těmto oblastem věnována zvýšená pozornost. Proběhly nezbytné opravy na Kotlance
i v Dělňáku, byly provedeny revize zařízení, z majetku vyřazeny a zlikvidovány nepotřebné věci a materiál, byly zjednodušeny administrativní postupy, komunikace se zřizovatelem, náležitosti spojené s výpůjčkami nebytových prostor, pořízeno nové technické vybavení pro vnitřní i venkovní akce. Bylo výrazně zredukováno personální obsazení KCL. Udělalo se skutečně hodně zvenčí „neviditelné” práce a nový ředitel by měl v nastavených procesech pokračovat, případně je dále rozvíjet. 

Další činností, na kterou bych se chtěl v KCL zaměřit, je fundraising. Fundraiser oslovuje případné sponzory a donátory a svou činností zajišťuje alternativní zdroje financování organizace než od zřizovatele. Může to být například externí pracovník (třeba student VŠ ekonomického zaměření), který bude spolupracovat na vypracování konkrétních projektů, na jejichž úspěchu bude finančně zainteresován, může to být rovněž externí firma zaměřená na psaní projektů, která si obvykle může svůj profit zakalkulovat do rozpočtu příslušného projektu. V první fázi spolupráce s fundraiserem (či firmou) je každopádně potřeba počítat s honorářem, např. v kapitole DPP. Na pozici ředitele bych v této oblasti byl aktivní i já sám
(i když si uvědomuji, že počet dotačních titulů pro organizaci typu KCL je omezený).

Dělňák

Na postu ředitele KCL bych rád v Dělňáku rozvíjel to, co zde funguje již dlouhá léta. Dělňák je přirozeným centrem líšeňské kultury, místo otevřené nejrůznějším uměleckým i společenským aktivitám zdejších lidí, prostor, kde se lidé (často celé rodiny) setkávají a mohou rozvíjet svou kreativitu a zájmy. Je rovněž místem pro prezentaci tzv. dovezené kultury – koncertů, divadelních a zábavných pořadů, výstav, pořadů pro děti a mládež a dalších. 

Ředitel KCL by měl dbát na to, aby dramaturgie Dělňáku byla pestrá, vyvážená a lákavá pro nejširší spektrum návštěvníků, ať už z hlediska věku či kulturních preferencí. Měla by rozumně kombinovat místní a dovezenou kulturu. A měla by občas přinést i něco výjimečného (viz letošní Pohodový koncert skupiny Buty, byť ten měl být původně na zámku). Taková nabídka má potenciál oslovit diváky z Líšně i mimo ni, bude-li postaráno o dobrou propagaci.

Páteří dramaturgie na Dělňáku v průběhu roku jistě zůstanou pravidelné programy upevňující vazbu obyvatel na místo, kde žijí, na jeho tradice (od plesů po Vánoce).
V dramaturgii ostatních (jednorázových) akcí bych chtěl nabídnout větší pestrost a
různorodost (s vědomím, že velké experimenty se někdy nevyplácejí):

• V hudbě například neokoukanými interprety (nikoliv však zcela neznámými, viz vystoupení Bereniky Kohoutové a dalších na předhodové zábavě či skupiny Květy na Dělňáku), uváděním koncertů alternativní či etnické hudby, zaměřením části produkce na mladší (náctileté) publikum (žánry jako hip-hop, taneční hudba), ale třeba také vyhlášením soutěže mezi líšeňskými školami (zpěv, tanec, hudební skupiny) s finálovým koncertem v Dělňáku. Podporoval bych tradiční hudební pořady pro spíše starší publikum – koncerty dechové hudby, besedy u cimbálu. Vyzkoušel bych ale i nový formát, např. oldies party s hudbou -sátých let. A samozřejmě bych zval v Líšni tradičně oblíbené interprety (Javory, Hradišťan, Cimbal Classic). 
   
• Divadelní produkce byla v loňském roce na Dělňáku poměrně pestrá. Snažil bych se tuto různorodost uchovat a zvát jak osvědčené kasaštyky, tak divadla méně známá, ale se zajímavou poetikou, nebo divadla známá, která v Líšni dosud nehrála (s vědomím, že náklady např. na pražská výjezdní divadla nejsou malé). Prostor v divadelní dramaturgii by pochopitelně mělo
  i domácí Divadlo Líšeň.

• U akcí společenského a zábavného charakteru bych navazoval na dřívější pořady, které se cyklicky opakují - plesy, taneční a společenské programy pro seniory, akce tanečního klubu Stabil, ZUŠ a dalších organizací. Divákům bych nabídl i nové pořady typu talk show, Na stojáka a podobné.
   
• Výstavní činnost - domnívám se, že městská část velikosti Líšně by měla disponovat profesionální galerií s odpovídajícími prostory, technickým i personálním zajištěním, promyšlenou dramaturgií a stabilní otevírací dobou. Ve vší úctě k výstavní činnosti galerie Lípa v pasáži radnice i výstavám na Dělňáku Líšeň zkrátka takovou galerii nemá. Její vytvoření v uvedeném standardu v prostorách Dělňáku, vzhledem k množství a různorodosti aktivit zde probíhajících, by dle mého názoru bylo technicky i finančně velmi náročné. I za současných podmínek je však možné vytvořit zajímavý program výstav, nabízejí se například tematické cykly jako líšeňští tvůrci, malba, grafika, fotografie, insitní či dětská tvorba a jiné.
  
  U výstavní činnosti je třeba pamatovat na to, že prostor, v němž výstavy probíhají, je víceúčelový (což znamená nemožnost vystavovat trojrozměrné předměty, nebezpečí poškození vystavených děl a podobně). Za největší nedostatek však považuji to, že kromě vernisáže a příležitostných akcí na Dělňáku nemají návštěvníci možnost výstavy zhlédnout, protože je budova zavřená. Mým záměrem proto je (alespoň ve vybraných dnech) výstavy zpřístupnit veřejnosti a zajistit jejich hlídání, což by se promítlo v rozpočtu v kapitole mezd (DPP). Vzhledem k tomu, že se plánuje renovace hřiště u Dělňáku, dá se očekávat větší navštěvovanost tohoto prostoru rodiči s dětmi. Přítomnost pracovníka/pracovnice KCL by umožnila rodinám využít zázemí Dělňáku (zakoupení občerstvení, použití toalet) během jejich návštěv. Dělňák by se tak ve vyhrazeném čase ještě více otevřel veřejnosti.
   
• Přednášky tvoří další oblast činnosti Dělňáku. Snažil bych se nabídnout větší tematickou pestrost, např. přednášky z oblasti vědy a techniky (např. astronomie či nových technologií), sportu, různých duchovních a spirituálních systémů aj. Jednoznačnou podporu by nadále měly přednášky s tématy líšeňské historie, národopisu či místopisu.
   
• Pořady pro děti, rodiny s dětmi a mládež. Nabídka pro první dvě skupiny tvoří silnou stránku dramaturgie Dělňáku s řadou zajímavých a atraktivních programů – pohádek, hudebních vystoupení, zábavných pořadů, karnevalů, výstav, výtvarných dílen, workshopů, Dětského dne apod. Na této koncepci není třeba nic výrazně měnit, leda ji rozvíjet a inovovat.
  Nabídka akcí pro náctiletou mládež je ve srovnání s těmi dětskými poměrně chudší. Zde je jistě prostor pro programy šité této skupině na míru, nejčastěji hudebního či tanečního charakteru, jak uvádím výše. KCL dlouhodobě spolupracuje se základními i středními školami. Snažil bych se v této spolupráci pokračovat a hledat další cesty jejího rozvoje (hudební či taneční soutěže), rozšíření nabídky výchovných a vzdělávací programů (řada interpretů či skupin nabízí kromě večerních vystoupení pro dospělé i dopolední programy pro školy).
   
• Akce produkované mimo Dělňák. V prostorách obřadní síně na zámku Belcredi probíhá cyklus koncertů klasické hudby Vážná hudba na zámku. Rád bych v tomto cyklu pokračoval s tím, že bych mohl využít svých kontaktů z doby studií na konzervatoři v Brně a sedmileté dramaturgie Kruhu přátel hudby v Rožnově p. R. 

Letošní mimořádná situace (pandemie Covidu, karanténa, přesouvání či rušení termínů akcí) způsobila to, že se činnost KCL nezastavila ani v době prázdnin. Protože o nabízené programy byl zájem, připravil bych nabídku několika prázdninových akcí i na příští sezonu. Zvlášť v létě se nabízí možnost uspořádat takový program i mimo Dělňák (Rokle, Mariánské údolí). V minulosti se ukázalo, že Líšeň má potenciál nalákat tisíce návštěvníků z celého Brna. Jednou z možností je např. festival rodinného charakteru, kde si „na své“ přijdou jak rodiče, kteří poslouchají svou oblíbenou hudbu, tak děti, které rovněž poslouchají svou oblíbenou hudbu na jiném pódiu a navíc si mohou užít spoustu mimohudebních atrakcí, soutěží a her. 
Letní kino, sochařské sympozium s cílem získání soch pro městské exteriéry i interiéry, interpretační hudební kurzy se závěrečným koncertem pro líšeňské publikum – to jsou další náměty na letní aktivity KCL.

Kotlanka

Základním požadavkem pro optimální činnost Kotlanky je co největší obsazenost všech nabízených aktivit a vytíženost jednotlivých prostor, kterými disponuje. Z pohledu uživatelů je klíčová dostatečná šíře a pestrost nabízených aktivit, z pohledu provozovatele (tedy KCL) a zřizovatele také skutečnost, že zařízení poskytuje služby mj. potřebným skupinám obyvatel jako jsou děti, rodiny s dětmi či senioři. Klíčovým požadavkem je pochopitelně finanční rentabilita všech (nebo většiny) nabízených aktivit. Z textu výročních zpráv současné ředitelky a bývalého ředitele KCL vyplývá, že budova Kotlanky (byť se zde provedla řada oprav a probíhá běžná údržba) neni po provozně technické stránce v pořádku, mluví se dokonce o havarijním stavu. Z webu KCL je patrné, že kurzy v kategorii “mateřství a děti” prozatím otevřeny nebyly, naopak o pohybové aktivity je zájem a v této kategorii bylo otevřeno kurzů několik, taneční aktivity jsou zastoupeny kurzem latinského tance, jazykové pak kurzy angličtiny, většinou pro seniory. Kotlanka je také místem poskytujícím zázemí pro aktivity klubu seniorů Réva.   

Jaké by tedy byly mé kroky na Kotlance ve funkci ředitele?

• Především bych se snažil v kooperaci se zřizovatelem (vy)řešit nevyhovující stav budovy, to znamená zjistit, v jaké fázi jsou plány na její opravu a spolupracovat pří její realizaci, až nastane.
   
• Do chodu již rozjetých aktivit (kurzů) bych nezasahoval. Jistě by mne zajímala jejich obsazenost a rentabilita, ale případné změny bych dělal až po ukončení jejich cyklu.
   
• Po důkladném seznámení s programem a provozem bych se snažil navrhnout či zajistit nové aktivity Kotlanky (např. hudební, výtvarné a jiné kurzy či workshopy, sebezkušenostní semináře apod.).
   
• Zjistil bych zájem veřejnosti o další aktivity, které Kotlanka nenabízí a nezajišťují je ani organizece působící v blízkém okolí (Salesko, YAMAHA, Jasmínka aj.). Na základě zjištěných poznatků bych inovoval nabídku činnosti, též na základě úspěšnosti a rentability kursů za uplynulý rok.
   
• V případě zájmu veřejnosti bych pokračoval v realizaci příměstských táborů v době  prázdnin. 
   
• Podporoval bych činnost seniorského klubu Réva (jak to koneckonců ukládají i koncepční materiály KC Líšeň) i dalších aktivit, na Kotlance působících (tarokový klub, šachový klub aj.)
   
• V případě zájmu členů klubu Réva bych chtěl na Kotlance zřídit Senior Point. Je to zařízení poskytující informační materiály, právní a sociální poradenství, poradenství v oblasti spotřebitelských nákupů, přednášky a besedy na různá témata, volnčasové aktivity (kurzy, výlety a zájezdy, přednášky, autorská čtení), přístup na internet (s možností tisku a kopírování) a očerstvení (voda, čaj, káva). Vím, že většina těchto aktivit je v klubu Réva zajištěna, výhodou je, že místo se statutem Senior Point poskytuje tyto služby zdarma. Nejbližší takové místo je v Židenicích, zbudovat ho v Líšni by tedy mělo své opodstatnění.

Tento svůj text jsem začínal oceněním bohatosti líšeňské kultury a tradic, čilého spolkového a komunitního života a profesionalizace Kulturního centra Líšeň. Nebudu zastírat, že vím i o konfrontačních tématech, která hýbou líšeňskou kulturní scénou, a která jsou často letitá. Z posledního období kauza Orlovna, předání personální a generační štafety v pořádání ostatků či hodů, včasné (ne)vypsání výběrového řízení na ředitele KCL, to všechno jsou témata (a nejen tato), která jitří emoce a rozdělují lidi do táborů. Bylo by naivní se domnívat, že v případě mého zvolení do vedení KCL bych na tom něco podstatného změnil. Co bych však nabídnou mohl, jsou zásady, které jsem ve svém dosavadním profesním životě vždy preferoval - snaha o spolupráci, dohodu a hledání společných východisek. Dávám vždy přednost otevřené komunikaci před konfrontací, hledání kompromisních řešení (což nemusí znamenat polovičatých) před prosazováním vlastních zájmů  a vytváření přátelského ovzduší před dusnou, byť “profesionální” atmosférou.