Území Líšně leží na jižním okraji Moravského krasu a díky tomu poskytovalo kvalitní vápenec jako surovinu pro pálené vápno i jako stavební kámen. Vápence devonského až časně karbonského stáří budují rozsáhlou severní část katastru a vyznačují se tvorbou několik decimetrů silných vrstev, takže se z nich dobře vylamují kvádříky. V druhé polovině 20. století se dobývaly a dodnes stále dobývají v obrovských lomech mezi silnicemi z Líšně a od Velké Klajdovky na Ochoz (Lesní lom, lom Kalcit) nebo hned za hranicemi katastru na Hádech. Tam se původní tři dílčí lomy – „Klajdovský neboli Městský, Růženin a V džungli“ postupně propojily v jeden obrovský velkolom. Čtvrtý lom s názvem „V Habeši“, jenž ležel na líšeňské straně, dnes už neexistuje. Byl při stavbě líšeňského sídliště postupně zavezen rozbitými panely a dalším stavebním odpadem. Dnes na něm stojí vilová čtvrť s odpovídajícím názvem „Nad lomem“.
Vraťme se ale v čase o sto a více let zpět. Místo obrovských velkolomů se vápenec těžil v mnoha menších jámových lomech po celé hádecké plošině a v přiléhající části Líšně, která nesla název Pastviska. Zahrnovala dnešní Kopaniny, prostor Lesního lomu a lesík od něho směrem k sídlišti. Na Pastviskách se v té době ale už nepásl dobytek, zato bylo slyšet pokřikování lamačů a lomoz krumpáčů či železných sochorů, pomocí nichž se vylamoval vápenec. Ten pak byl nakládán na těžké vozy, které řídili líšeňští nebo juliánovští pacholci zvaní pacholajdi a ti jej pak sváželi ostrým spádem kolem Velké Klajdovky k Růženinu dvoru, poté mírně do kopce k Malé Klajdovce a pak následoval opět strmý sjezd z Juliánovského kopce. Pod ním byla vápenka, kde se část vytěžené suroviny zpracovávala na vápno, stavební kámen pokračoval dále do města.
Pacholajdi byli zvláštní kasta lidí, kteří se považovali za pány silnice, po které dopravovali kámen do města. Po této silnici ovšem také přijížděli formani od Křtin či Jedovnice nebo dokonce až z centra Drahanské vrchoviny a přiváželi palivové dříví, maso a další potraviny. Ti vyjížděli z domu často již o čtvrté ráno a jakékoliv zdržení pro ně znamenalo, že se zpět domů pak dostali třeba až o půlnoci. A k tomuto zdržení docházelo, když se ocitli za karavanou vozů s naloženým kamením. Marně žádali či prosili pacholajdy, aby se svými vozy uhnuli na kraj silnice a oni je mohli předjet.
Jeden z těch, kdo zažil problémy s líšeňskými a juliánovskými pacholajdy, byl i babický rodák, sedlák Daniel Nejezchleb, jenž se později stal známý jako spisovatel píšící pod pseudonymem Jaroslav Marcha. Jako mladý muž také vozil s kamarády z křtinských lesů do Brna dřevo. V jedné své povídce píše, že zřejmě největší raubíř mezi pacholajdy byl nějaký Durák, jemuž se říkalo Podrápaný pro poškrábanou tvář. Byl pověstný tím, že v holínce nosil pořádný nůž. Jednou je Durák nechtěl pustit dopředu a kvůli tomu došlo k bitce nejdřív s použitím bičů, pak dřevěných polen a nakonec se zablýskly i nože. Po této bitce pak více než rok měli babičtí formani strach jezdit kolem Velké Klajdovky a raději objížděli tuto část cesty přes Bílovice a Obřany. Když se pak po dlouhé době zase odhodlali jet přes líšeňská Pastviska, hned na jejich začátku se zeptali jednoho z lamačů, zda kámen stále sváží i ten rváč Durák. Dozvěděli se, že už ne, konečně totiž došlo i na něho. Popíchal nožem pod Klajdovkou jednoho formana, ten to nepřežil a Durák skončil ve věznici na Borech.
Vápno na bílení světnic i chlévů bylo velmi ceněným produktem, který formani rozváželi daleko na jižní Moravu. Do okolních vesnic se někdy roznášelo jen v pytlích na zádech. J. Marcha v jiné ze svých povídek vzpomíná na zvláštního prodavače vápna, kterému se říkalo Mexikán. V létě chodíval bos, v zimě si nohy omotal do starého pytle, šaty měl velmi vetché a záda hodně otlačená od nošených pytlů. Ještě jako školák se s ním dal jednou Marcha do řeči, aby zjistil, proč má přezdívku Mexikán. Starý muž mu pod roztrhanou košilí ukázal vyznamenání, které dostal jako voják, když bojoval za rakouského arcivévodu a mexického císaře Maxmiliána v Mexiku. „A proč jste tam, strýčku, nezůstal a tady nosíte takové těžké pytle s kamením?“ Odpověď zněla: „Protože to je osud člověka. Maxmiliánův osud bylo Mexiko, kde ho povstalci zastřelili a my vojáci jsme byli moc rádi, že jsme se z té horké země dostali živí domů. A mým osudem je nosit vápno na zádech“.
Pro dnešního člověka je to už těžko představitelná doba, i když je od nás vzdálená jen něco více než sto let.
Antonín Přichystal
Texty k obrázkům
- Obr. 1: Mapa v měřítku 1:25 000 z roku 1929 ukazuje silnice od Velké Klajdovky a z Líšně do Juliánova. Uprostřed Mordovňa, níže cihelny u Růženina dvora a Malé Klajdovky.
- Obr. 2: Pohled přes cihelny u Malé Klajdovky a Růženina dvora na jižní svah Hádů se začínajícími lomy (zleva doprava): V džungli, Klajdovský a Růženin. První třetina 20. století.
- Obr. 3: Brno vítalo návštěvníky přijíždějící od východu tovární čtvrtí s mnoha komíny. Malba K. Černého z roku 1921.
- Obr. 4: Největší jizvu po těžbě vápence na katastru Líšně představuje Lesní lom. Stav v roce 2008.
